Trekuju a užívám si života

42. den ráno vstávám u Reggieho na dvorku pod širákem. Ideální teplé ráno po hřejivé noci, jak já miluju léto! Reggie nás zaveze do města na nákup a loučíme se, úžasný člověk. Dokoupit zásoby na 6 dní není těžké ale nacpat je do Bearcanisteru, to už je jiný oříšek. S Honzou jdeme ještě jednou navštívit místní obchod s vybavením, zda jim nedodali sněhové návleky, bohužel. Já mám půjčené od včerejšího dne od Marti (děkuji moc) a Honza kupuje předražené. Vracíme se k obchodu a druhý Honza nás vítá se slovy, že máme odvoz do 20 mil vzdáleného kempu. Trail Angel Michael jezdí nahoru téměř každý den, eviduje si všechny hikery co odvezl a než odjede z města projíždí ulice a hikery hledá. Je z nás nadšený a my z něj, od rána jsem měla obavu jak se v tom horku zpět do jor dostaneme. Výhledy jsou již po cestě úžasné, s Michalem, čekajícím na další hikery, se loučíme a razíme stoupat. Prekračujeme řeku po posledním sněhové mostu, včera jsme pomalu netušili, že je pod námi řeka, tak rychle tu sní

Výbava je pro hikera opravdu citlivé téma. Hlavní roli hraje hmotnost, cena a kvalita. Bohužel tyto parametry ač jsou na sobě závislé nejsou vždy úměrné jak bychom očekávali. Základem výbavy je takzvaná veliká trojka někdy se uvádí čtyřka: stan, batoh, spacák a karimatka. Jsou to také nejnákladnější položky. Stan - Six moon design, Skyscape Trekker Stan je konstrukce jednostěnný, ale díky integrované moskytiéře je ve výsledku pouze jedna část jednostěnná. Kondenzace má větší možnost se odpařovat, bohužel při horších podmínkách ani ti nestačí. Stan není samonosný, což je veliká nevýhoda, je nutné k němu použít dvě trekové hole a upevnění kolíků v zemi musí být pevné, jelikož stojí díky pnutí. Uzeměný je na 3 až 5 bodech, pokud je bezvětří, stačí připevnit 3 body a můžu plachty stanu srolovat, tedy spím skoro jen pod moskytiérou a stropní části. Stan se mi staví dobře, vypnutí je poměrně jednoduché. Pro moji výšku 163 cm je stan velice prostorný, někdy se v něm i ztrácím, všechny věc

V neděli 9.6. vstáváme standardně a vycházíme v 6. Čeká nás asi jen 9 mil, i když přemýšlíme že se zkusíme k Forester Passu dostat blíže. Forester Pass je nejvyšší místo na PCT (Mt. Whitney leží mimo trail) a je vhodné jej zdolat ráno, než začne tát sníh, kvůli nepříjemnému úseku jednoho switchbacku. Téměř celý den nevidíme trail, pouze různé stopy, které ne vždy vedou správným směrem. Zasněžená krajina osvícená sluníčkem je přímo pohádková. Dojdeme k první řece, kterou je nutno brodit, sundávám nesmeky, návleky, ponožky, kalhoty a vyndávám vložky do bot, po brodu se ohřívám na sluníčku. Jsem vděčná za své otužování přes zimu, které mi pomohlo si toto brození užít. Následuje výšlap na slunečné straně a opět zatracení trailu. Další brod vypadá nebezpečně a tak jdeme okolo řeky asi další míli, než najdeme zátočinu, kde se dá do vody sejít z normálního břehu, nikoli ze sněžného převisu, a kde voda není tak divoká a hluboká. Následuje planina zalitá sluncem, vzpomínáme na Popelku a konečno

Páteční ráno vstáváme 01:15. Já jsem vzhůru od půlnoci, jelikož jak to tak u Američanů bývá, jsou celkem bezohlední a od svého budíku povykují a nahlas se baví, jako by tu byli sami. Okolo 01:45 vyrážím zdolat vrchol v doprovodu horského instruktora, mého nedocenitelného parťáka Honzy Paciny. Hned za kempem nás překvapí brod, v noci stoupla hladina vody a lávka po které jsme přišli včera odpoledne je nyní ponořená. Přecházíme a začíná motání se v lese a hledání trailu. Část trailu je stále pod sněhem, někde vedou stopy, kterým se nedá věřit, Honza naviguje dle aplikace a i tak neustálé bloudíme. Po docela dlouhé době se vymotáme z lesa a skal, jen dle terénu tušíme, že již obcházíme místní jezera. Hikování v noci na sněhu má své neuvěřitelné kouzlo. Opatrně obcházím sněhové tunely jelikož přes den sníh hodně taje a tak jim raději nevěřím. Stoupáme neustále, chvíli mírně a chvíli poměrně strmě. Začíná se ochlazovat a taky se blížíme k poslednímu jezeru, které se jmenuje údajně dle svéh