Trekuju a užívám si života

Ráno v neděli 21. července se budím s částečným výhledem na východ slunce, nemám kam spěchat a chci si trošku poslat, můj vnitřní budík mě však již nenechá spát déle než do 6:15. Dělám si snídani ve stanu s výhledem - studená káva, tortila s nutelou (takové nezdravé a vynikající snídaně se mi budou těžko odvykat). V noci mi na stan dvakrát skočil chipmunk, nebe bylo tak jasné že jsem tuto stromovou myšku viděla docela jasně skrz plachtu. Potvůrka hledala něco k snědku a při té příležitosti se svezl po plachtě mého stanu jako po skluzavce. Docela mě to i uprostřed noci pobavilo, měla jsem však strach o své jídlo a vybavení a tak jsem vše ještě kontrolovala. Vstát v noci a jít se podívat na zavěšený Ursak s jídlem - to jsou věci, které v civilizaci opravdu nepostrádám. Vyrážím a mám před sebou 15 mil do White Pass, odkud se dostanu do městečka Packwoodu. Ráno začíná mírným sestupem a po chvíli se opět ztrácím v lese. Lesní úseky mají výhodu v tom, že se nezdržuji focením ani zíráním a ta

Ráno mne budí husy běhající mezi stany. Po odemčení obchodu volám domů a jsme trošku smutná, jelikož mě má milá neteřinka Kája už moc nepozná a říká mi teto Magdo. V 8 hodin nás místní Joe odváží na trailhead, síť trailangels ve městě je vážně neuvěřitelná a sehraná. Autem jedu s milým anglickým párem a je mi jasné že i oni jdou Sobo (na jih od Kanady) mám totiž nemilé tušení, že všichni milí a báječní hikeři jsou letos Sobo :(. Trail se konečně vybarvuje, všude se mi ukazuje krásná příroda plná výhledů. Trail jak ho miluji. Obcházím několik lávových polí ze kterých vytékají šedivé syrnaté potoky a řeky. Moc rychle mi to dnes utíká, trail je totiž veselý, plný květin, potůčků, jezírek a také zvířat. Dvě svačiny mi příliš neodlehčí od jídla, kterého mám na 6-7 dní díky A a B. Dnes konečně potkávám český pár - tzv. jogíny a nakonec si s nimi snad hodinu vykládám. Okolo 6. hodiny dojdu na camp, který sdílím s dalšími hikery z Trout Lake, můžu si tak dát vynikající teplou večeři. Nádhern

Ráno vyrážím okolo 7. hodiny a asi v 8 začíná poprchávat, píšu si o info k počasí Peťovi domů a odpověď mě nepotěší - 80/90% šance deště. Déšť má být však i zítra, což je vždy komplikace. Další hodiny jsou zkrátka nepříjemné prší a je zima (jsem ve výšce nad 2000 m. n. m.). Před deštěm se chráním nepromokavou bundou a bohužel udělám zásadní chybu a nenavleču přes ni a batoh klasickou pláštěnku. Zato, abych se uchránila zmrzlých rukou při držení hůlek, používám na své hřejivé rukavice návlek v podobě klasických gumových rukavic na úklid. Abych se uchránila vodě a chladu na nohouz okolních keřů vyrobím si sukni z Tyveku. Vše funguje dokonale, dokud si při pauze rukavice nesundám a dokud se mi sukně nepromáčí zespodu. Okolo poledne je mi už poměrně zima a tak si o pauze vařím teplou kávu a kaši, při rozdělávání vařiče od bomby se mi vařič rozesype. Jsem zoufalá, představa studené večeře v takové zimě není nijak lákavá. Posílám si přes satelitní komunikátor zmatené žádosti o objednání nové

Ráno pršelo, stavěly jsme tedy narychlo okolo 5 hodiny stany. Po dlouhé době jsem se rozhodla pro spaní pod širákem a nakonec to stejně nevyšlo. Vyrazily jsme tak do města až okolo 8 hodiny, jelikož obchod, pošta i restaurace byly stejně ráno zavřeny. Za 4 míle jsme došly k mostu Bohů - Bridge of gods. Zde končila svoji cestu Cheryl ve filmu Wild, mě však čeká dalších 500 mil na hranice s Kanadou. První zastávka je na poště kde se setkávám s velmi nepříjemnou paní pošťačkou, až mi přijde přímo neamerická a tak se jí snažím úsměvem přesvědčit, že lepší chování je vždy ta spravnější varianta. Přebaluji si balík a posílám na předposlední místo na trailu Stehekin, konec mého dobrodružství je zkrátka ve vzduchu. Sedíme před obchodem na zemi, jíme šílené kombinace dobrého jídla a využíváme signálu k zajištění trail angelům na dnešní noc. Po nějaké chvíli se k nám připojuje hiker Drumstick a následně přijíždí Klárčin kamarád Diesel. Jdeme společně do vyhlášeného House Ale pivovárku a dostává