Trekuju a užívám si života

65. den je 28. června, budím se klasicky okolo 5. hodiny v parku ve městečku Etna. Posnídáme oblíbené skořicové šneky (jedno z trvanlivých druhů pečiva, které zde vážně umí), a vyrážíme městem směrem K Etna Summit stopovat zpět na trail. Asi po půl hodině cesty a 15. minutách stopování nám zastavuje Scott, přeskládá kvůli nám téměř celé auto a už nás veze z údolí do vysokého pasu. V osm ráno již hikuju nádhernou krajinou Marble Wilderness NP kde navazujeme na míli 1599. Tato část trailu opět naskýtá neuvěřitelné výhledy, takřka celý den jdu po hřebenech nebo po jejich bocích a můžu se tak kochat výhledy do krajiny. První pauza po půl 11 se odehrává v prostorném sedle, kde se u bulek s arašídovým máslem a u mrvičky kochám krásným výhledem na polospálené údolí. Krajinu v předchozích letech poznamenaly rozsáhlé požáry, stromy jsou však většinou spálené jen na spodní části kmene a zbytky jehličí jsou rezavé. V kontextu je tak příroda nádherně barevná - zelené a rezavé stromy, zbytky sněhu

Včera jsme si s Honzou domluvili, že nám nevadí přeskočit část trailu v Oregonu za cenu toho, že nebudeme muset utíkat, chodit denně přes třicet mil a trail si neužívat. V plánu je tedy většinu Oregonu přestopovat a ve Washingtonu klidně strávit dny navíc v krásné přírodě. Toto ujasnění mě krásně uklidní, nemusím přepočítávat míle a můžu si trail užívat zase naplno. Ráno u jezera je velmi chladné, mám na sobě skoro vše oblečení a nevysvléknu jej snad další tři hodiny po startu. Večer jsme ještě narychlo stavěli stany, jelikož se okolo 10. hodiny večerní začali tvořit tmavé bouřkové mraky. Opouštím jezero a celý den se procházím po nádherném trailu, převýšení je minimální a přesto se mi naskýtají výhledy na jezera, údolí i zasněžené vrcholky hor. Okolo 9. hodiny na mě padá zvláštní únava a mírná nevolnost, jsem z toho trochu nervózní a tak o půl 10 již zahajuji snídací pauzu, kterou máme obvykle až v 10. Zjišťuji, že jsme již ušli 10 mil, najím se a je mi daleko lépe. Pokračujeme v ces

61. den se přesuneme do nedalekého městečka Dunsmuir v domnění, že benzinka je málo zasobená a ve městě nakoupíme lépe. Omyl, ve městě je předražený obchod téměř bez zásob. Poté co zde draho nakoupím, informuje nás kolemjdoucí hiker o místním Dollar General, který je kousek dál a nabízí daleko levnější sortiment, bohužel pro nás je pozdě. Ve městě hledáme místo na snídani a nakonec si dávám kávu a Honza snídaňové burrito v pojízdném karavanu na konci města. Honzovi dnes není dobře, dávám mu čas na zotavenou a město opouštíme zpět na trail až po poledni. Trail je opět do kopce a opět lesem nad údolím. Jdeme po krásných traverzách a většinu doby se nám naskýtá nádherný výhled na vysoké šedivé skály nad trailem a na krásné zelené údolí pod námi. Každé dvě míle překračujeme další a další čirý potůček, chladíme si obličej a nabíráme vodu. Honza má dnes svátek, tak po 10 milích na nádherném kempu navrhuji, že dnes už dál nepůjdeme a zůstaneme zde, když je tak významný den. Kempovište je v b

59. den vyrážíme okolo půl 7 ráno na trail, který se i nadále táhne hustým lesem. Velká část trailu je neopravená a tak se sem tam prodíráme houštím a přelézáme padlé stromy. Je sobota a tak potkáváme i pár víkendových hikerů, obvykle se vyznačují většími batohy než jaké máme my samotní a samozřejmě vůní mýdla a čerstvě vypraného prádla. Trail nás vede chvíli do kopce, chvíli po traverzách nad údolím, kde máme nádherný výhled na okolní krajinu a jindy zase hezky z kopce. Po cestě potkáváme několik srnek, které nejsou nikterak plaché lidí a většinou jen poodstoupí z trailu a z houští mě pozorují. S Honzou si sem tam dáváme na trailu odstup a každý posloucháme vlastní audioknihy nebo hudbu. Za nějakou dobu se ale vždy počkáme a opět se vrátíme k našim oblíbeným debatám. Dáváme se pauzu u krásného potůčku a pokračujeme dál. Trail se trošku mění ale převážně se jedná o cestičku v příkrém svahu v lese, po poledni nás však přivede k průzračné řece. V jednom místě docházím Honzu který mi tro

57. den vstáváme poměrně nadšení, máme to asi 4 míle do města, kde se zbavíme zátěže a pošleme si poštou další vybavení pryč. Stopování je až neuvěřitelně lehké, jen nás u silnice spatří milý John v náklaďáku okamžitě nás nabírá. Po cestě se vyptává, zda máme kam jít, a když odvětvím že nevím, odpoví "tak už máte, slyšeli jste o místním kostele? Hostíme tam hikery". Jsem unešená, o kostele jsem slyšela a přemýšlela jsem, zda je drzé se tam jít jen vykoupat, ale John mě přesvědčuje, že jsme vítáni. V kostele máme k dispozici sprchy, případně i místo k přespání v tělocvičně a navíc zdarma dostaneme nejlepší Latte, jaké jsme v US pila. Necháváme nakonec donations, i když žádné nevyžadují, mé peníze tak půjdou na pomoc potřebným. Nákup, prádlo oběd, pošta a nám se ani nechce město opustit, ale musíme dal hikovat. Jen se vydáme na vypadovku stopovat asi po 5-ti minutách se k nám otáčí auto a nabízí odvoz. Chceme odvézt k místním vodopádům a řidič odvětí, že nás hodí kamkoli, je t

Ráno nemám kam spěchat, balím si věci a jdu na skvělou snídani a sprchu do JJ's Cafe. V 10:30 stopuju k nedaleké poště, po příjezdu mi oznamuje poštmistr, že si zamknul klíče a k balíkům se nedostane dřív jak za hodinu. Nechala jsem si všechny věci na původním stanovišti a tak mi nabídne skvělou službu, pouze mu nechávám adresu, kam chci balíky přeposlat a on vše zařídí. Zpět čekám na stop asi 45 minut - nejdéle za celou dobu trekování, asi si budu muset zvyknout, čím víc jsme na sever, tím jsou lidé konzervativnější a méně sdílní. Stále však čekám, čekám na Honzu, který opustil Sierry a hodlá se ke mě opět přidat. Mám neskutečnou radost, i když jsem si sama trail užívala, často jsem myslela na to, že takto osamocená nechci hikovat další dva měsíce. Doufám, že spolu s Honzou zvládneme dalších 300 mil i víc po obědě se pomalu přesouvám na průzkum nedaleké Subway Cave - jeskyně, která vznikla proudění lávy. V jeskyni je krásný chládek, tma a celý útvar je velmi zajímavý, projít jej