65. a 66. den - Marble Wilderness - krajina plná překvapení a ztracené Kate

65. den je 28. června, budím se klasicky okolo 5. hodiny v parku ve městečku Etna. Posnídáme oblíbené skořicové šneky (jedno z trvanlivých druhů pečiva, které zde vážně umí), a vyrážíme městem směrem K Etna Summit stopovat zpět na trail. Asi po půl hodině cesty a 15. minutách stopování nám zastavuje Scott, přeskládá kvůli nám téměř celé auto a už nás veze z údolí do vysokého pasu. V osm ráno již hikuju nádhernou krajinou Marble Wilderness NP kde navazujeme na míli 1599. Tato část trailu opět naskýtá neuvěřitelné výhledy, takřka celý den jdu po hřebenech nebo po jejich bocích a můžu se tak kochat výhledy do krajiny. První pauza po půl 11 se odehrává v prostorném sedle, kde se u bulek s arašídovým máslem a u mrvičky kochám krásným výhledem na polospálené údolí. Krajinu v předchozích letech poznamenaly rozsáhlé požáry, stromy jsou však většinou spálené jen na spodní části kmene a zbytky jehličí jsou rezavé. V kontextu je tak příroda nádherně barevná - zelené a rezavé stromy, zbytky sněhu a všemožně barevné skály. Příroda je navíc plná krásných kytiček, skalniček je zde nespočet druhů a já je ani nestíhám fotit. Když dojdeme k malebnému jezírku, zahajujeme druhou pauzu. Honza dnes na všech přestávkách spí a jelikož máme málo možností kde kempovat víme, že ujdeme jen 19 mil a tak nespěcháme. Další část trailu je lemovaná desítkami malých potůčků, které stékají na trail z bočních strání skalisek, v podstatě obcházím desítky malých vodopádů a nestíhám se už ani pořádně kochat. Za pár mil dobírám vodu na poslední 3-4 míle a pokračuju na trailu do prudkého kopce. Asi po míli ale zjišťuju, že u vodního zdroje jsem vzala špatnou odbočku a tak jsme si zašli, chvíli hledáme kudy se dá vrátit na trail, ale nakonec sestupujeme zpět abychom přešli další sněhové pole a opět pokračovali do kopce. Vyšplháme se do sedla a opět se nám otevírají pohledy na krásná jezera a další údolí. Americká krajina je tak rozlehlá, že mi plocha divoké přírody připadá neuvěřitelná, z Evropy na to zkrátka nejsme zvyklí. Před 7. hodinou docházíme k dalšímu spálenému lesu ve kterém se má nacházet campspot, rozhodujeme si najít místo ke spaní mimo mapové spoty a je to výhra. Kempujeme s výhledem na krásné údolí a štíty hor, navíc na nás do západu krásně svítí sluníčko. Den to byl úžasný a došli jsme na míli 1618.

 Ráno mám budíček větou:"Káťo honem vstávej, máme východ slunce". Nádherný pohled na vycházející slunce nás údolím mě nabije na první ranní míle. Dnes je poměrně teplo a tak se hikuje opravdu krásně. Trail se táhne okolo hřebenů místních hor ve výšce mezi 1900 a 2200 metrů nad mořem, sem tam musíme prudce stoupat nebo klesat, ale převýšení není nijak náročné. Přestávku si dáváme po 10. hodině u Paradise Lake, jezero je to hezké, avšak ne tak nádherné jako předchozí jezera, už pomalu opouštíme místní národní park a krajina se tak ustaluje na normální krásu. Po dvou hodinách pauzy vyrážíme na dalších 11-13 mil. Trail se ještě chvíli vytahuje po hřebenech okolo krásných barevných skalisek a následně zmizí v lese. Začínáme klesat. Asi na 25 milích budeme klesat asi o 1600 metrů výškových a je to znát. Okolo 16. hodiny docházíme k části trailu, která byla v minulém roce zavřená a tak je trail celý zarostlý a chvílemi se ztrácí. Bohužel se asi za půl hodiny ztrácíme my, zapadneme mírně do údolí pod trail a prodíráme se houštím, přelézáme padlé stromy a obcházíme křoviska. Po další čtvrt hodině na nás ze stráně volá další hiker, že je na trailu a že jsme ztraceni v džungli, chvíli nám trvá se k trailu vůbec probojovat. Moje sotva mírně zahojené nohy schytávají další várku škrábanců. Za chvíli dojdeme k hezkému trailu nedaleko řeky. Na spotu se pase srneček, není vůbec plachý a nechá nás přijít k němu i na dva metry. Stavíme stany a já se jdu umít k řece, ke které si následně jdeme uvařit. Dojde mi plyn a tak si jdu pro druhou bombičku do stanu, cestou potkám dalšího společníka, mladou srnečku která je stejně veliká jako srneček. Oba se pasou na kempovišti a jsou na mě velmi zvědaví, obzvlášť klučina, ten mě následuje zpět k řece aby zjistil, co to tam děláme. Vypráví se tu příběhy o šílených srncích, kteří jsou jako diví po soli z hikerů, olizují všechny věci, okusují rukojeti hůlek nebo ponožky. Doufám že tato dvojka nás nebude takto obtěžovat, nakonec se oba vzdálí, když na kempoviště dojdou další hikeři. Spíme na míli 1612 a do blízkého Seiad Valley, městečka s obchudkem a restaurací nám zbývá zítra asi 14 mil. V Seiad Valley je známá palačinková výzva - sníst do hodiny 2 kg palačinek, bohužel tyto americké suché palačinky se jí opravdu těžko a tak si plánujeme, jak si dáme něco lepšího.