Trekuju a užívám si života

Ráno u jezera je nádherné, vím že to mám do Snoqualmie Passu asi 8 mil, chci se jen vysprchovat, vyprat si, dozásobit se a pokračovat. Do civilizace to jako obvykle vede z kopce a tak jsem tam asi za 2,5 hodiny, cesta je docela kamenitá a vede okolo menších jezírek, výhledy jsou však nulové díky lesu. Ve městě nakoupím, počkám na kluky (Colohe, Mistr O a "opět si nepamatuji jméno ani po 4 dnech) a dám si s nimi snídani. Následně najdu hokerbox a lituji, kolik jsem utratila v předražené benzínce za strohé zásoby. Rozhodnu se si vyprat v Washington Alpine Club chatě, kde hostí hikery, u vchodu potkám Dreamcatcher, startovala jsem s ní a partkat ji pak potkala. Jsem moc ráda za milé setkání a asi po 3 hodinách se rozhodují zůstat. Následně už se jen poflakuji jako obvykle ve městě, využívám poslední signál a domlouvám si dny po trailu před odletem. Večer sedíme u ohně, lehce popíjíme a já si opékám své první maršmelouny, plním je čokoládou a jím je roztelké na oplatce (tohle teda Am

Dnes je to přesně tři měsíce co jsem brzy ráno vyrazila od Frodo a Scout k jižnímu terminusu a začala tam své PCT dobrodružství. Očekávání jsem měla veliká, ještě větší strach a také nadšení. V podstatě nic není dle mých plánů a představ. Naštěstí můžu říct že mé PCT, i když mám za sebou pouhých 1600 mil, je úžasným a nezapomenutelným zážitkem. Ležím aktuálně ve stanu u nádherného jezera, ve kterém se dalo plavat, jsem na campspotu s milými lidmi kteří pro mě udělali spoustu milých věcí a užívám si výhled na skaliska nad jezerem. Pokud pominu zápach, který bohužel vychází z mých věcí (přednostně jde o spacák, ponožky, péřovku a batoh) je mi tu opravdu fantasticky. Už se velmi těším domů, ale když vím, že tam budu za 20 dní, začíná mi docházet, jak rychle mi čas tady utíká a že brzy bude konec. Trail i Amerika mi budou velmi chybět. Sama bych už žádný takto dlouhý výlet asi nepodnikla, jelikož jak bylo moudře řečeno: "Wilderness is only beatiful when is shares". Prožívat takov

Ráno vstáváme každý sám, ale ve výsledku celý den hikuju se svými novými parťáky - táta Werner se synem Samem jdou společně PCT a jsou to moc milí kluci, kteří mi již ve dvou věcech zachránili den (uvařili mi teplou vodu na večeři a nyní mám jejich stanové kolíky). Ráno všichni docela utíkáme, jelikož si myslíme na Trail magic v Chinook Passu. Prvních 12 mil je snad konstantní stoupání, dostávám se však do úrovně nádherných výhledů. Mt. Reinier mám přímo na dlani a nemůžu se těchto výhledů nabažit. Blížím se k Passu a potkávám spousty denních hikerů, neni divu, okolní příroda je opravdu nádherná. Výhledy na čistá jezera jsou dehberoucí. Washington se v tomto období pyšní krásnou květenou a zdejší skalky by si na zahradě přála každá druhá žena. Fotek mám dnes opět na několik kalendářů. Docházím k Passu se Samem, hledáme trail magic ale za chvíli je jasné, že dnes se žádný nekoná. A tak si dám svoji tortilu se sýrem, lžičku nutely a namíchám si vynikající matcha nápoj, co jsem vzala v Hi

Ráno v neděli 21. července se budím s částečným výhledem na východ slunce, nemám kam spěchat a chci si trošku poslat, můj vnitřní budík mě však již nenechá spát déle než do 6:15. Dělám si snídani ve stanu s výhledem - studená káva, tortila s nutelou (takové nezdravé a vynikající snídaně se mi budou těžko odvykat). V noci mi na stan dvakrát skočil chipmunk, nebe bylo tak jasné že jsem tuto stromovou myšku viděla docela jasně skrz plachtu. Potvůrka hledala něco k snědku a při té příležitosti se svezl po plachtě mého stanu jako po skluzavce. Docela mě to i uprostřed noci pobavilo, měla jsem však strach o své jídlo a vybavení a tak jsem vše ještě kontrolovala. Vstát v noci a jít se podívat na zavěšený Ursak s jídlem - to jsou věci, které v civilizaci opravdu nepostrádám. Vyrážím a mám před sebou 15 mil do White Pass, odkud se dostanu do městečka Packwoodu. Ráno začíná mírným sestupem a po chvíli se opět ztrácím v lese. Lesní úseky mají výhodu v tom, že se nezdržuji focením ani zíráním a ta

Ráno mne budí husy běhající mezi stany. Po odemčení obchodu volám domů a jsme trošku smutná, jelikož mě má milá neteřinka Kája už moc nepozná a říká mi teto Magdo. V 8 hodin nás místní Joe odváží na trailhead, síť trailangels ve městě je vážně neuvěřitelná a sehraná. Autem jedu s milým anglickým párem a je mi jasné že i oni jdou Sobo (na jih od Kanady) mám totiž nemilé tušení, že všichni milí a báječní hikeři jsou letos Sobo :(. Trail se konečně vybarvuje, všude se mi ukazuje krásná příroda plná výhledů. Trail jak ho miluji. Obcházím několik lávových polí ze kterých vytékají šedivé syrnaté potoky a řeky. Moc rychle mi to dnes utíká, trail je totiž veselý, plný květin, potůčků, jezírek a také zvířat. Dvě svačiny mi příliš neodlehčí od jídla, kterého mám na 6-7 dní díky A a B. Dnes konečně potkávám český pár - tzv. jogíny a nakonec si s nimi snad hodinu vykládám. Okolo 6. hodiny dojdu na camp, který sdílím s dalšími hikery z Trout Lake, můžu si tak dát vynikající teplou večeři. Nádhern

Ráno vyrážím okolo 7. hodiny a asi v 8 začíná poprchávat, píšu si o info k počasí Peťovi domů a odpověď mě nepotěší - 80/90% šance deště. Déšť má být však i zítra, což je vždy komplikace. Další hodiny jsou zkrátka nepříjemné prší a je zima (jsem ve výšce nad 2000 m. n. m.). Před deštěm se chráním nepromokavou bundou a bohužel udělám zásadní chybu a nenavleču přes ni a batoh klasickou pláštěnku. Zato, abych se uchránila zmrzlých rukou při držení hůlek, používám na své hřejivé rukavice návlek v podobě klasických gumových rukavic na úklid. Abych se uchránila vodě a chladu na nohouz okolních keřů vyrobím si sukni z Tyveku. Vše funguje dokonale, dokud si při pauze rukavice nesundám a dokud se mi sukně nepromáčí zespodu. Okolo poledne je mi už poměrně zima a tak si o pauze vařím teplou kávu a kaši, při rozdělávání vařiče od bomby se mi vařič rozesype. Jsem zoufalá, představa studené večeře v takové zimě není nijak lákavá. Posílám si přes satelitní komunikátor zmatené žádosti o objednání nové

Ráno pršelo, stavěly jsme tedy narychlo okolo 5 hodiny stany. Po dlouhé době jsem se rozhodla pro spaní pod širákem a nakonec to stejně nevyšlo. Vyrazily jsme tak do města až okolo 8 hodiny, jelikož obchod, pošta i restaurace byly stejně ráno zavřeny. Za 4 míle jsme došly k mostu Bohů - Bridge of gods. Zde končila svoji cestu Cheryl ve filmu Wild, mě však čeká dalších 500 mil na hranice s Kanadou. První zastávka je na poště kde se setkávám s velmi nepříjemnou paní pošťačkou, až mi přijde přímo neamerická a tak se jí snažím úsměvem přesvědčit, že lepší chování je vždy ta spravnější varianta. Přebaluji si balík a posílám na předposlední místo na trailu Stehekin, konec mého dobrodružství je zkrátka ve vzduchu. Sedíme před obchodem na zemi, jíme šílené kombinace dobrého jídla a využíváme signálu k zajištění trail angelům na dnešní noc. Po nějaké chvíli se k nám připojuje hiker Drumstick a následně přijíždí Klárčin kamarád Diesel. Jdeme společně do vyhlášeného House Ale pivovárku a dostává

80. den vyrážíme ráno po honosné snídani v hotelu na autobus do pověstné Timberline Lodge. Jedná se o starou chatu pod horou Mt. Hood s restaurací, kde se obvykle ubytovává smetánka a úroveň je opravdu vysoká. Z nějakého zvláštního důvodu mají rádi hikery a bez problémů nás usadí a nechají nás se přecpat na jejich ranním bufetu. Ztrávily jsme tu 2 hodiny a já stihla sníst tři talíře snídaně - vafle, ovoce, croissanty, koláč. Po snídani ještě oddychujeme u krásného výhledu a vydáváme se opět hikovat. Klárka se necítí nejlíp a tak nám příkrý sestup k Ramona Falls trvá velmi dlouho. Vedlejší trail k nádherným vodopádům stojí však za to. Příroda je převážně zalesněná s občasnými výhledy do krajiny. Potkávám zde mnoho trailrunnerů a uvědomuji si jak moc mi jiný pohyb než chůze chybí, hned bych si to s nimi vyměnila, aspoň na chvíli. Plánovaly jsme ujít asi 25 mil, ale víme že to se konat nebude. Následující campspoty jsou buď obsazeny nebo jsou malé. Nakonec se tiskneme na maličkém spotu s

Míle 2034, ráno se budím s vidinou další lehké civilizace v Olallie Lake. Jedná se o camp u krásného jezera a my jsme od něj vzdáleny asi 9 mil. Vyrážíme opět chvíli po 6 hodině a hned po ránu se motáme na sněhových polích a hledáme trail. Následně se ale příroda trošku umoudří a my můžeme hikovat krásným lesem s občasnými výhledy do krajiny. Přicházíme níž do údolí a nasazujeme antikomáří výbavu. Krajina je plná krásných jezer, která však rychle fotím a utíkám dál, jelikož bzučící hejna se ke mě slétají z celého okolí. Za chvíli jsme u jezera, dávám si zde kávu a při výhledu na krásnou Mt. Jefferson nad hladinou je nám jasné, že si musíme trail trošku obohatit. Šlapadla zaparkovaná u mola jsou jasnou volbou, nemáme totiž šlapání dost a tak si musíme ještě trošku přidat. Od jezera vyrážíme až po obědě a rozhodujeme se ujít ještě dalších 20 mil. Po asi 3 mílích mě Klárka dobíhá značně rozčilená, její tři týdny nová hulka od Black Diamond se rozbila. Hledáme možnost opravy, ale s naší o

Ráno vstáváme na můj vkus později, vycházíme ale poměrně brzo a přecházíme další zmrzlá sněhová pole. Trail vede opět lávovými poli, lesy s hejny komárů a výhledy na jezery. K další cestě to máme asi 6,5 míle a po osmé hodině už čekáme na stopování. Čekáme na něj jelikož není co stopovat, silnice patří k těm nejprázdnejším a tak zde stojí asi přes hodinu, vykládáme si s dalším hikerem, který tu čeká na svůj odvoz do Bendu a už to vypadá že pojedeme za hodinu s ním. Nakonec nás milý pár odveze do městečka Sisters, jdeme na poštu a do místního Outdoor shopu, kde hikeři dostanou pivo zdarma. Já si kupuji novou hikovací košili, mikina ze mě za chvíli zřejmě sama odpadne a tento kousek do svého hikers mého šatníku mam již vyhlédnutý docela dlouho. V bakery si dáme vynikající buchtu a v restauraci sendvič se zeleninou, doplníme zásoby a okolo půl 3. jsme zpátky na trailu. V plánu je dalších 10 mil, po 3 mílích přichází na řadu kamarádi komáři a to rovnou v hejnech. Za 5 mil si říkáme, že zře

74. den ráno v hotelu Hilton se mi nechce vůbec z postele. Volám si s rodinou a užívám si měkké čisté postele. Okolo 8. hodiny se vydáme na snídani s bufetem, mám pocit že už celý den nic nesním po bilkové omeletě se špenátem, zelenině, ovoci, jogurtu s kokosem a mandlemi, kávě a džusu. Klárka zůstává na snídani a já jdu zpět na pokoj, ona se vrátí za déle než hodinu a prý jedla ještě aspoň dvakrát. Musím se smát, jelikož tohle by určitě normálně nedělala, ale hlad na trailu je obrovský. Já sama teď moc hladem netrpí, jelikož jsem v podstatě za 5 dní ušla asi 35 mil a tak už jsem se nějak nasytila. Do 12 hodin se poflakujeme na pokoji v postelích a využíváme wifi. Klárka chce Zero a já si říkám, že ve městě jako je Bend to má smysl si odpočinout. Jdeme si na popolední pivo a oběd, dáváme si zmrzlinu u řeky a domlouváme si trailangela, který mě kontaktoval již včera, když jsem sháněl přes Facebook ubytování ve městě. Přijmou nás i dnes a okolo 6 nás Peter nabírá ve městě. Seznamuje nás

Dnes je 6. července, vstáváme opět brzy divíme se, že za námi nedošla Klárka, hikera, kterou znám už z hiker Heaven a se kterou se sem tam míjíme. Psali jsme is včera, že se k nám u Crater Lake přidá, ale nejak se bez signálu nejsme schopni najít. Vyrážím tedy na alternativní trail, který vede okolo Crater Lake,nejhlubšího jezera USA, které vzniklo propadením sopky do sebe samotné. Po asi dvou milích už jezero vidíme a i když je ráno velmi chladné, sluneční paprsky osvětlují jezero do neuvěřitelné krásy.  Opět mě moc mrzí, že toto nemůžu sdílet se svým Petrem, který tyto vulkanické úkazy doslova miluje. Trail vede okolo jezera a tak si dosyta užíváme krásných výhledů. Bohužel kus trailu je zavřený kvůli sněhu a tak musíme jít po silnici. Po několika milích na vyhlídce na nás volá Klárka, která nás včera záhadně obešla, i když jsem jí nechávala vzkaz kde stanujeme. Dal hikuje e společně. Dáváme si pauzu na další vyhlídce a nenápadně nakupuje

Ráno 4. 7. si volám s rodinou a užívám si sociálního kontaktu s domovem a svými přáteli. Okolo 9. hodiny se jde obsadit místo pro výhled na průvod v Ashlandu. "Parade" alias průvod je složen z neuvěřitelně diverzifikovaných skupin z města a okolí. Vidíme různé umělce, divadelní a hudební spolky, sportovní kluby a zájmová sdružení , školy, podniky, muzea, církve, svazy, zdravotní centra, policii, hasiče, správy lesů, politické spolky, veterány a další. Snad všichni obyvatelé města i další návštěvníci se na tu slávu jdou podívat.  Průvod je super a následný program se mi taky moc líbí, místní umělci, stánky, koncert orchestru a proslovem z doby přijetí deklarace o nezávislosti a také hymna nemohla chybět. Okolo třetí odpoledne se vrátíme k Billovi, pomůžeme mu nachystat věci na párty a pak máme možnost užít si skvělé jídlo a milou společnost jeho přátel. Všichni účastníci jsou jeho přátelé z okolní nebo z jeho kapely a o naše zážitky z trailu velmi z

Ráno 2. 6. se budím na míli 1687, miláž je tu trošku divoká, nikdy nevíme kde vlastně jsme, máme 3 různé mapy, které udávají různá čísla a když dorazíme k ukazateli dostaneme obvykle čtvrtý údaj. Nicméně za 4 míle dojdeme k rozmezí státu Oregon a Kalifornie. Celé ráno je mrazivé a opět hikuju v péřovce, už by tu mělo být krásně teplo, ale jaro stále vystrkuje růžky. Trail vede opět spíše lesem avšak po pár milích se otevírá a ukazuje mi krásy Oregonu. Tato část není nijak plochá, trail vede okolo hřebínků hor, v dálce vidím starou známou Mt. Shastu, a také vidím Mt. Ashland a okolní převážně zalesněné vrcholky. Chytám signál a zkouším, zda seženu ubytování v Ashlandu, chci zde zůstat na své narozeniny a také na den Nezávislosti. Přes FB stránku získám nabídku od Trailangela Billa, který nás u sebe nechá dvě noci - super začátek pro Oregon.  Dnes hikuju většinu dne sama a poslouchám u toho různé audioknihy, jsem vděčná těmto vymoženostem. Čí