71. a 72. den - Independence Day a cesta ke Crater Lake
Ráno 4. 7. si volám s rodinou a užívám si sociálního kontaktu s domovem a svými přáteli. Okolo 9. hodiny se jde obsadit místo pro výhled na průvod v Ashlandu. "Parade" alias průvod je složen z neuvěřitelně diverzifikovaných skupin z města a okolí. Vidíme různé umělce, divadelní a hudební spolky, sportovní kluby a zájmová sdružení , školy, podniky, muzea, církve, svazy, zdravotní centra, policii, hasiče, správy lesů, politické spolky, veterány a další. Snad všichni obyvatelé města i další návštěvníci se na tu slávu jdou podívat.
Průvod je super a následný program se mi taky moc líbí, místní umělci, stánky, koncert orchestru a proslovem z doby přijetí deklarace o nezávislosti a také hymna nemohla chybět. Okolo třetí odpoledne se vrátíme k Billovi, pomůžeme mu nachystat věci na párty a pak máme možnost užít si skvělé jídlo a milou společnost jeho přátel. Všichni účastníci jsou jeho přátelé z okolní nebo z jeho kapely a o naše zážitky z trailu velmi zajímají, ale sami také mají co nabídnout a je to ve výsledku milý večer. Před desátou hodinou se bereme k městu, kde nás čeká ohňostroj, opět bychom je měli čemu učit, jelikož kvalita městského ohňostroje odpovídala kdejakému vesnickému silvestrovskému řádění. Den to byl ale úžasný a já si ho náramně užila.
5. 7. Si trošku pospím a vstávám až o půl 8 ráno. Bill se nám snaží zajistit odvoz do Crater Lake, odveze mě na postu odeslat si staré boty. Na poště potkám hikera, se kterým jsem ztrávila dva dny v Drakesbad a v Old Station, je mi líto, že dnes preskakuju dalších 100 mil a kluky už zřejmě nikdy neuvidím, byla to milá parta. Bill jakoby se za nás cítil odpovědný nás odveze aspoň do dalšího města na výpadovku na Crater Lake. Na vypadovce asi po hodině začínáme propadat panice, jsme neviditelní. Následně ale přibrzdí karavan, a dáma nám oznamuje, že jsou také hikeři, že nás odvezou kam chceme a navíc se u toho i pobavíme. A neplete se CoMUMder a její manžel spolu hikovali před 19 lety AT a od té doby spoustu dalších trailů, PCT jde jen ona s jejich rodinou známou a Toby (její manžel) jako zaměstnanec v oblasti IT sem tam dojede s karavanem a udělá jim doprovod, podporu nebo je přemístí. V autě už mají jednu další hikerku, ale místa je tu dost i pro osm lidí. Okolo půl 3 jsme u Trailheadu, bohužel zjišťuji, že můžeme ujít asi jen 2 míle, nebo musíme ujít 12. Mezi těmito hranicemi je zákaz kempování a já raději nechci toto pravidlo porušit, i když by se nám to dnes hodilo. Nakonec si rozložím stan na kempovišti před alternativní cestou okolo Crater Lake, za hodinu se ukáže správce parku, a s omluvou a téměř třesoucím se hlasem nám oznamuje, že nás musí vyhnat. Popisuje nám důvody a také místa, kde můžeme zakempovat, musíme odejít asi čtvrt míle bokem a na PCT se ztratit z dohledu trailu, přijde mi to nelogické, že můžeme kempovat v divoké přírodě národního parku a na vyznačených kempech (určeny jsou pro lidi se speciálním permitem) mít stan nemůžeme, i když je kemp prázdný. Zkrátka se jedná o složitou byrokracii, tedy se přesouváme a opět absolvujeme průchod hejny komárů, kteří se tu hojně vyskytují, jen co jsem opustila auto. Opět máme s Honzou nejasné rozhodnutí, jak dál pokračovat, on po přeskočení 100 mil cítí vnitřní boj, že přeskakovat dalších 180 mil nechce. Já sama bohužel v jeho tempu nestíhám svůj odlet, máme tedy několik variant a opět zvažujeme, že budeme hikovat odděleně, což oba tak nějak nechceme i chceme. Sociální život na trailu je náročný.
5. 7. Si trošku pospím a vstávám až o půl 8 ráno. Bill se nám snaží zajistit odvoz do Crater Lake, odveze mě na postu odeslat si staré boty. Na poště potkám hikera, se kterým jsem ztrávila dva dny v Drakesbad a v Old Station, je mi líto, že dnes preskakuju dalších 100 mil a kluky už zřejmě nikdy neuvidím, byla to milá parta. Bill jakoby se za nás cítil odpovědný nás odveze aspoň do dalšího města na výpadovku na Crater Lake. Na vypadovce asi po hodině začínáme propadat panice, jsme neviditelní. Následně ale přibrzdí karavan, a dáma nám oznamuje, že jsou také hikeři, že nás odvezou kam chceme a navíc se u toho i pobavíme. A neplete se CoMUMder a její manžel spolu hikovali před 19 lety AT a od té doby spoustu dalších trailů, PCT jde jen ona s jejich rodinou známou a Toby (její manžel) jako zaměstnanec v oblasti IT sem tam dojede s karavanem a udělá jim doprovod, podporu nebo je přemístí. V autě už mají jednu další hikerku, ale místa je tu dost i pro osm lidí. Okolo půl 3 jsme u Trailheadu, bohužel zjišťuji, že můžeme ujít asi jen 2 míle, nebo musíme ujít 12. Mezi těmito hranicemi je zákaz kempování a já raději nechci toto pravidlo porušit, i když by se nám to dnes hodilo. Nakonec si rozložím stan na kempovišti před alternativní cestou okolo Crater Lake, za hodinu se ukáže správce parku, a s omluvou a téměř třesoucím se hlasem nám oznamuje, že nás musí vyhnat. Popisuje nám důvody a také místa, kde můžeme zakempovat, musíme odejít asi čtvrt míle bokem a na PCT se ztratit z dohledu trailu, přijde mi to nelogické, že můžeme kempovat v divoké přírodě národního parku a na vyznačených kempech (určeny jsou pro lidi se speciálním permitem) mít stan nemůžeme, i když je kemp prázdný. Zkrátka se jedná o složitou byrokracii, tedy se přesouváme a opět absolvujeme průchod hejny komárů, kteří se tu hojně vyskytují, jen co jsem opustila auto. Opět máme s Honzou nejasné rozhodnutí, jak dál pokračovat, on po přeskočení 100 mil cítí vnitřní boj, že přeskakovat dalších 180 mil nechce. Já sama bohužel v jeho tempu nestíhám svůj odlet, máme tedy několik variant a opět zvažujeme, že budeme hikovat odděleně, což oba tak nějak nechceme i chceme. Sociální život na trailu je náročný.
Komentáře
Okomentovat