73. den - Nejlepší a zároveň velmi smutný den, jde to vůbec?

Dnes je 6. července, vstáváme opět brzy divíme se, že za námi nedošla Klárka, hikera, kterou znám už z hiker Heaven a se kterou se sem tam míjíme. Psali jsme is včera, že se k nám u Crater Lake přidá, ale nejak se bez signálu nejsme schopni najít. Vyrážím tedy na alternativní trail, který vede okolo Crater Lake,nejhlubšího jezera USA, které vzniklo propadením sopky do sebe samotné. Po asi dvou milích už jezero vidíme a i když je ráno velmi chladné, sluneční paprsky osvětlují jezero do neuvěřitelné krásy. 

Opět mě moc mrzí, že toto nemůžu sdílet se svým Petrem, který tyto vulkanické úkazy doslova miluje. Trail vede okolo jezera a tak si dosyta užíváme krásných výhledů. Bohužel kus trailu je zavřený kvůli sněhu a tak musíme jít po silnici. Po několika milích na vyhlídce na nás volá Klárka, která nás včera záhadně obešla, i když jsem jí nechávala vzkaz kde stanujeme. Dal hikuje e společně. Dáváme si pauzu na další vyhlídce a nenápadně nakupuje téma dalších plánů. Já musím ještě kousek přeskočit, Honzu bolí nejen achylovka a nechce tolik hnát ani přeskakovat, Klárka má dilema jelikož ji také tlačí čas. Moc debatu nerozvádíme, ale já tuším, že je to můj poslední hikovací den s Honzou a on to zřejmě cítí stejně. Jakmile sejdeme z trailu okolo Crater Lake, dostáváme se do rovného lesa, kde ne 9 mil trailu a každých 5 metrů je kompletně totožných s těmi předchozími i následujícími. Trail je tu zkrátka nudný a jediné zpestření jsou komáři, kteří na mě neustále sedí, sosají moji krev a způsobují zadržování vody, jelikož sundávat kalhoty v tomto komářím pekle je vážně bolestné. Dnešní den pro mě končí asi po 21 mílích. Na Hwy 138 se s Honzou už opravdu loučím, moc mě to mrzí, radost z toho určitě nemám, ale aspoň budeme mít oba volný způsob vlastního hikování. V kontaktu zůstáváme i nadále, našla jsem v něm báječného přítele do deště a za to jsem PCT vážně vděčná. S Klárkou tedy stopujeme, skoro tričtvrtě hodiny nám nic nezastaví, auta projíždějící okolo jsou poměrně luxusní a tak se tomu ani moc nedivíme. Najednou však přijíždí z druhého směru Maserati, které právě projelo okolo, zastavuje a vystupuje milý chlapík Trucy. Vážně si nakládá dvě smradlavé hikerky do svého luxusního auta a veze nás asi 100 mil do města Bend, kde bydlí. Jsme z toho docela paf, ale on nás informuje, že jeho sen je PCT a že vždy přemýšlel o tom být trailangelem a že mu vlastně plníme jeho sen. Vykládáme mu zážitky a informace z PCT. Ptá se nás, jestli nepotřebujeme vyprat nebo nějak jinak pomocí a zda máme kde zůstat. Vysvětlujeme mu, že sháníme přes FB nějaké místo k přespání u trail angelům a že čekáme na odpověď jinak že půjdeme asi do campu. Když se blížíme do města oznamuje nám, že by nám rád zaplatil hotel. My docela protestujeme, jelikož je to příliš, ale ve výsledku nás přesvědčí, že to vážně chce udělat a že může a ať neodmítáme. Přiveze nás městem a ukáže nám centrum, následně zahne k hotelu Hilton. Jako vážně? Nemůžu ani propadnout dech a jsem z toho úplně rozhozená. Trucy zkrátka zastaví před Hiltonem, jde ověřit zda mají volná místa a zaplatí nám noc v hotelu. Nasledně nám ještě nutí peníze. Nechceme je přijmout, ale nechce se nechat odbít, každá dostaneme kapesné, máme si zajít na místní dobré jídlo a pivo. Děláme poslední fotky  a loučíme se. S Klárkou tomu nemůžeme uvěřit, tohle se vážně děje? Luxusní hotel a kapesné, jízda v Maserati a možnost být jen tak v Bendu, úžasném a krásném městě. Jdeme na vynikající večeři a pivo, dáváme si něco sladkého jako tečku a užíváme si svůj večer tady. Nemůžu ani vyjádřit jak vděčná za toto jsem, jak se dokáže život na trailu otočit a co může přinést. Zítra se mi bude těžko odcházet.