Trekuju a užívám si života

Ráno vstávám opět s námrazou na stanu, v nadmořské výšce 2250 metrů už tomu tak bývá. Vykukuje na mě z pozahor sluníčko a pod kopcem vidím padlou mlhu, tedy mám možnost pozorovat nádhernou inverzi. Asi za míli dojdeme k mostu, pod kterým mají hnízda Rorýsi a poletují jich kolem mostu desítky. Nabíráme vodu a mezitím se mlha úplně rozpustí. Sluníčko z rána krásně hřeje doprovází mě přes řeku a louku k lesů, kde už začíná dnešní stoupání. Trail se mi opět moc líbí a přestože je cesta dost do kopce, příroda je tak nádherná, že převýšení ani nevnímám. Narážím na první sníh a sněhových polí s výškou přibývá. Okolo 11. hodiny se ale zatahuje a my se dostáváme navíc na severní stranu kopce, která je kompletně pokrytá sněhem. Nesmeky a košíčky na hůlky jdou na řadu. Trail se nám úplně ztrácí a začíná být nepříjemná zima. Lehce roztátý sníh klouže a sem tam se boříme. Zatahuje se víc a víc a přichází na řadu mraky, plné vody. V lese se neustále motáme a ztrácíme trail. To je opravdu něco na moj

Kennedy Meadows je místo plné informací. Zjišťujeme že je Mt. Whitney z PCT uzavřené a z druhé strany je nutný permit, na který čekají stovky lidí a zřejmě nemáme šanci jej získat. Také zjišťujeme, že asi vážně není kam přeskočit, jako tomu bylo v roce 2017, letos je sníh zkrátka všude. Budeme pokračovat do Lone Pine, nakoukneme do hor a pak se rozhodneme co dál. Není tu moc variant a jsem z toho docela nešťastná. Mám málo času a ani nemám zatím kudy jít do Kanady snad se situace bude rychle zlepšovat a budu mít šanci projít aspoň část severní Kalifornie a Oregonu, aby sníh ve Washingtonu stihl odtát. V Kennedy Meadows se opět jen tak poflakujeme, opravují výbavu, přebaluji věci do Bearcanisteru, nadávám jak je s ním batoh těžký a tak dál.. Potkávám zde spoustu hikerů, dokonce i Martinu, Honzu a opět Kláru z Česka. Přes den prší a honí se zde bouřkové mraky, ale počasí se má lepšit, tak snad tomu tak bude. Večer se bavím s dalšími Hikers, zkouším si chůzi po SlackLine protože třeba zl