40. a 41. den SNÍH a zastávka v Lone Pine

Ráno vstávám opět s námrazou na stanu, v nadmořské výšce 2250 metrů už tomu tak bývá. Vykukuje na mě z pozahor sluníčko a pod kopcem vidím padlou mlhu, tedy mám možnost pozorovat nádhernou inverzi. Asi za míli dojdeme k mostu, pod kterým mají hnízda Rorýsi a poletují jich kolem mostu desítky. Nabíráme vodu a mezitím se mlha úplně rozpustí. Sluníčko z rána krásně hřeje doprovází mě přes řeku a louku k lesů, kde už začíná dnešní stoupání. Trail se mi opět moc líbí a přestože je cesta dost do kopce, příroda je tak nádherná, že převýšení ani nevnímám. Narážím na první sníh a sněhových polí s výškou přibývá. Okolo 11. hodiny se ale zatahuje a my se dostáváme navíc na severní stranu kopce, která je kompletně pokrytá sněhem. Nesmeky a košíčky na hůlky jdou na řadu. Trail se nám úplně ztrácí a začíná být nepříjemná zima. Lehce roztátý sníh klouže a sem tam se boříme. Zatahuje se víc a víc a přichází na řadu mraky, plné vody. V lese se neustále motáme a ztrácíme trail. To je opravdu něco na moje nervy. Kdzy už to vypadá že raní namrazou že stanu dnes snad neusuším, přijde malý zázrak. Přímo nad námi se mraky roztrhají a my jsme zrovna u balvanů na kterých není sníh. Sušíme stany a spacáky. Chvíli na nás padají kroupy, ale asi za půl hodiny už zase svítí sluníčko a tak mam usušené všechny věci a jsem naobědvaná. Pokračujeme a konečně najdeme trail. Potkáváme i spoluhikery a konečně jdeme zase po krásném trailu. Na chvíli se k nám přidává Martina, známá jako turbina nebo Pringels. Známe ji ze sociálních sítí a taky z KM. Spěchá, jelikož odjíždí na 3 týdny z trailu na road trip po USA a chce se vrátit na PCT a jít ho Thru, trošku jí tento způsob závidím a Honza určitě taky. Já bohužel čekat nemůžu, jelikož bych nestihla dojít na konec cesty dle plánu v půli srpna. S Honzou nenápadně naznačujeme, že máme každý o dalším průběhu asi trošku jiné mínění a že je možné, že se v některém z následujících měst rozloučíme. Já se nechci plahočit zasněženou Sierrou, jelikož nemám adekvátní výbavu, nechci ji vidět jen zasněženou, nemám moc v lásce sníh hlavně nechci nic riskovat, jelikož to od míle 850 může být vážně nebezpečné. Ale opět jakékoli plánování odkládáme na později. Jestli se rozloučíme, oba víme, že se nám bude hodně stýskat. Sklesáme do údolí a jdeme opravdu pohádkovou krajinou, na milí 730,5 nabíráme vodu a vyrážíme do kopce. Ale po dvou milích narazíme na tak nádherný spot, že se rozhodneme rozbít tábor opět po 17 milích. V tomto terénu je to vlastně docela dobrá vzdálenost, většinu hikerů jsme viděli kempovat již dříve. S Marťou se loučíme, já už ji velice pravděpodobně v USA nepotkám, ale dále zůstaneme v kontaktu, je to moc milá holka od Mohelnice, takže kousek od mého bydliště. Večeříme u nádherného výhledů osvíceného sluncem, pro tyto chvíle tu jsem. Spím ještě pod hranicí sněhu, ale vzhledem k nadmořské výšce už nasazuju péřovku. Pár dní to tak teď bude.

41. den vstávám do krásného rána bez zbytečné kondenzace na milí 732. Vyrážíme opět v 6 hodin a stoupáme do prudkého kopce přes nádherné pískovcové skály, připomínající Adršpach. Příroda je tu tak nádherná, plná starých sekvojí, skalních útvarů, výhledů na hory a zbytků sněhu. Že se každou chvíli zastavujeme a fotíme nebo se kocháme. Potkáváme hned od rána plno hikerů a celý den tomu není jinak. Okolo 10 hodiny doháníme Marťu zvanou Turbinka a až do Lone Pine hikujeme s ní. Já tuším že je to poslední den, kdy tuto milou holku vidím, jelikož z města odjíždí na 3 týdenní road trip a pak se vrací na trail. Následně asi 2 hodiny jdeme skoro po vrstevnici a do očí nám svítí nádherně slunce. Opět si trail užívám naplno a moc se mi líbí. Pokud jsem do teď tvrdila, že výhledy jsou krásné, netušila jsem co mě čeká. Národní Sequoia park je opravdu úchvatný. Dnes jsme na trailu jen 12 mil. Poté se v Trail Pass odpojujeme a scházíme do města Lone Pine. Prudký trail se sněhem nám dává zabrat, horší je ale představa, že to zítra budeme muset hikovat nahoru. Přicházíme do zatím zavřeného kempu a začínáme tušit, že dostat se do 20 mil vzdáleného města bude oříšek. A taky že ano, všechna auta či potkáme - asi 3 za hodinu - jedou nahoru. Dáváme se okolo druhé hodiny oběd a zkoušíme stopovat i auta jedoucí nahoru. Asi po další půl hodině chytáme stopa, milého pana, který nám říká, že za námi je asi 5 hikerů, ale bere nás, protože má místo jen pro 3. Jsme vděční a nasedáme, pan špatně slyší a konverzace tak vázne, přesto je moc milý a veze nás na poštu. Beru si věci z balíku a posílám si zbytek nepotřebných věcí dál, dáváme si každý pulkilovou zmrzlinu, jelikož ve městě je okolo 35 stupňů a nám je z hor hrozné horko. Řešíme nákupy, jídlo a ubytování. A konec volám trailangles Reggieho, který nás odveze v 6 hodin do svého království ve skalnatých horách pár mil za městem. Ke konci dne je tu asi 15 hikerů, na večeři se chystají hamburgery, máme k dispozici vše potřebné. Na dvoře jsou opět pejsci a je tu i hezky poklizeno. Reggie mi z krásně upravené zahrádky natrhá zeleninu, jelikož nejím maso, tak abych nebyla ochuzená. Užívám si poslední chvíle s Turbinkou, řeším klasiku - praní, balení, koupání, jídlo a odpočinek. Usínám pod hvězdami na zahrádce za křiku žab a cikád. Opět trail Provides, protože tohle se před šesti dny na sněhu vážně hodí.