Trekuju a užívám si života

Pacifická hřebenovka alias PCT Kdo miluje přírodu, hiking, svobodu a kompletně nezavrhl moderní svět technologií bezdpodmínečně musel vidět film WILD kde blonďatá nezkušená Reese Whitterspoon bojuje s přízraky trailu – únavou, samotou a divokou přírodou. Takový údajně Pacific Crest Trail mimo jiné je. Poměrně známý a komerční trail, obecně prý nejtěžší trail světa – pravda bude někde uprostřed. PCT spadá pod tzv. Tripple Crown Trail = Pacific Crest Trail, Apallanchian Trail a Continental Divide Trail Tato cestička má 2663 mil (asi 4200 km) a táhne se přes západní pobřeží spojených států. Všechny přírodní podmínky se vystřídají na území států Kalifornie, Oregonu a Washingtonu. Většina hikerů startuje u hranic s Mexicem u městečka Campo a míří na hranice s Kanadou, případně kousek za ně do Manning   Parku.  Poušt, hory, lesy, sníh, nepřestávající horka, déšť a vlhko, to všechno je PCT. Jo a údajně i slzy, slzy radosti i bolesti, to záleží na každým. Ale tohle mě

Budíme se dřív abychom mohly u monumentu chvíli posedět. Již od rána je opět horko a prosvítající sluníčko mezi stromy mě nabíjí energií. Ani poslední den není nijak lehký, do Woody Passu musím nastoupat několik stovek výškových metrů. Poslední den mi ale trail vyráží dech, že budu moci vidět ještě tolik úžasných výhledů jsem vážně nečekala. Prvních pár ranních mil bylo lesem, ale následně se přes louky a svahy dostávám do pasů, kde následně vidím okolní úžasné hory často pokryté zbytky sněhu. Výhledy jsou opět moc krásné, připadám si chvíli jako v Alpách, na Korsice, na Slovensku a všude možně. Příroda zde zkrátka umí nabídnout milovníkovi jako jsem já plnohodnotný požitek z civění na její krásu. Po pauze opět padám do lesa a sem tam se brodím křovím, musím si prý užít všeho ještě trošku, i toho co na trailu nesnáším. Okolo půl 3. jsem u monumentu. KONEC PCT. Dělám fotky, vykládám si s dalšími hikery a jen užívám pohodu. Pocit že už nemusím ujít veliké míle, že už se budu jen hojit je

Ráno vstáváme opět pozdě, nemáme kam spěchat, chceme ujít asi 20 mil. Slunečné ráno po překvapivě velmi teplé noci je úžasné, už okolo 8. hodiny je veliké horko a to si nepamatuji snad ani z pouště. Trail dále vede mírně pod hřebenem a předvádí dehberoucí pohoří severního Washingtonu. Asi 3 míle před Hard Passem nás zastavuje denní hiker a napřed si z nás dělá legraci a jen si vykládá, následně vytahuje trumf a začíná mluvit plynně česky. 33 let v Kanadě mu napomohlo k nádherné angličtině s lehkým přízvukem. Posílá nás do Hart Passu kde v autě čeká jeho žena a máme jí říct o sušenky. Pokračujeme v hiku a kocháme se nádherou místní přírody. V Hart Passe je mnoho aut a denních hikerů, je zde také oficiální campoviště. Najdeme paní ve zmíněném autě, slušně zdravíme a po chvíli si neseme plný pytlík různých dobrot. Rozhodneme si dát pauzicku u místní rangerské stanice a s částí tohoto trailmagicu se vypořádat. Sedíme zde asi od 9 hodin do 10. Když se zvedneme k odchodu a hledáme trail, naj

Dnešní den nebyl ničím zajímavý, v noci jsem spala blízko u cesty a ranní hike tak trval asi půl hodiny. Následně jsme čekaly na Hitch do městečka Winthrop. Klasika - Milkshake a wifi +oběd. Byly jsme docela líné a zkoušely jsme stopovat i z obchodu - povedlo se okolo 16. hodiny jsme zpět a trailu. Ujdeme asi jen 5 mil do campu s vodou a stavíme stany. Spím tedy 5 mil za Rainy Passem, noc je šíleně studená a uprostřed noci se balím do péřovky. Ve městě jsme byly, jelikož máme příliš mnoho času a hodně věcí na zařízení, ke kterým jsme potřebovaly internet, který předchozích 5 dní nikde nebyl. Další den nás čeká jen asi 23 mil. Vstáváme pozdě, a odchod plánujeme až tak na 8 ranní. Konečně mé tělo více odpočívá a taky o to více bolí. Zapomněla jsem si už dělávat dvě pauzy, na svačinu a na oběd. Nyní, po tom co jsem si dokázala že zvládnu i v těžkém terénu ujít klidně 30-36 mil, mám v plánu odpočívat a taky tak dělám. Hikuju pomalu, vykládám si s Klárkou a vyhledávám borůvky a maliny, mo

Jsem na trailu 73 dní a všechny kousky své výbavy jsem si tak mohla řádně otestovat. Můj první plán o tom, co budu nosit na sobě byl v jistých ohledech promyšlený a v jistých ohledech dosti naivní. Začínala jsem hikovat s tímto seznamem oblečení: Triko - Icebreaker z merino vlny Šortky - Under Armour mé oblíbené turistické Mikina - Icebreaker z merino vlny Boty - INOV8 Trailtalon Legíny - Shop Pura vida modré jako nebe a plné pozitivní energie Péřová bunda - Ocún Tsunami Lady ( https://www.9b-plus.com/cs/damske-bundy-a-hoodies/500146-29720-tsunami-w-8591804626616.html#/100102-color-ruzova/100600-size-xs  ) Nepromokavá bunda - Ferrino Kunene Legíny - Icebreaker původně myšleno jen na spaní ve spacáku Podprsenka - Sensor z Merino vlny Bandana (nákrčník) - Icebreaker z merino vlny Ponožky - teplé na spaní Icebreaker (merino vlna)                  - Decathlon s úpravou proti puchyřům                  - Trekker ponožky od High Point Kšiltovka - Prana Poslala jsem si do Ken

Ráno vstávám po 5. hodině, snídám a vyrážím co nejrychleji, ráda bych stihla autobus do Stehekinu 12:30 nebo 15:00 kvůli poště. Dle mých propočtů v průběhu rána nemám na 12:30 šanci, ale dalším autobusem zřejmě poštu nestihnu. Vyškrábu se do kopce a následně kousek klesá. Přestože trail celou dobu vede v podstatě z kopce, tvůrci mě stále táhnou sem tam do výšin, abych viděla krásná skaliska. Výhledy jsou v kouřovém oparu jelikož je v blízkosti kontrolovaný požár, a tak i když je krásně jasno, nevidím vše co bych mohla. Trail se neustále vlní a za chvíli mne opět pohltí les. Na takovém trailu obvykle pouze přidám a hikuju rychle, krátká pauza na jídlo a pokračovat. Procházky lesem miluji, zbožňuji přírodu, zvuky lesa, vody a zvířat, ale po tolika dnech mě již nedokážou tak nadchnout. Ani nevím jak, ale okolo 10:15 zjišťuji, že mi zbývá asi 7 mil a to mi zabere s mým standardním tempem asi 2 hod a 20 minut, autobus tedy můžu stihnout když si pospíším. A taky že ano, vyrážím jako střela i

Ráno opouštím camp okolo 6:30 a přesto nejsem poslední, Sobo hikeři si asi rádi přispí, přestože včera spěchali do města. Vstávání je trošku pochmurné a taky tak první ranní hodiny hikování, všude je totiž hrozná mlha. Naštěstí je poměrně teplo a v lesích ani nefouká vítr. Myslím na medvědy, na řadu svého kamaráda "be bearaware" a pouštím si nahlas audioknihu. Přestože je mlha a nehezké počasí, překvapuje mě, kolik stanů ve kterých se teprve vstává potkávám i po 8. hodině. Po 10. hodině mlha ustupuje a já zjišťuji, že mám dnes dokonce hezké výhledy. Plánuju si dát pauzičku a v tom potkám holku z Česka a snad hodinu si vykládáme. Celou dobu je asi 8 metrů od nás veliký svišť a výstražně na nás vříská. Později potkávám hodně denních hikerů, je mi to zvláštní, ale v dalším údolí vidím chatu obstavěnou navíc stany a už chápu. Ani tady člověk není zase tak mimo civilizaci. Úsek kterým procházím oklo poledne je nádherný, procházím přes krásné louky plné finálových květin. Naskýtají

Ráno se budím u jezera mezi prvními, jsem rychle sbalená a snažím se okolní spáče nevzbudit i když z teplého spacáku se mi vůbec nechce. Vydávám se na další boční trail který vede přes menší vrcholek k jinému jezeru a zpět na PCT. Cesta je hezky vychozená a po prvním nastoupání 1000 stop i hezky rovná. Těch 1000 stop musím asi po 4 mílích sestouoat, ale předtím stihnu špatně odbočit a asi jednu míli si zajít. Následně sejdu k jezeru a mám na výběr ze dvou cest, u jedné to vypadá na Brod a u druhé mám v mapách uvedený footbridge. Beru volbu s mostem, osudová chyba nastává v tento okamžik. Odbočku na trail se mi daří najít ale po chvíli trail úplně zmizí, prodírám se houštím a padlými stromy asi třičtvrtě hodiny než trail opět najdu. Dojdu k mostu. Z mostu zbyla jen konstrukce na obou stranách řeky, nedá se nic dělat, vracím se kousek k mělšímu úseku a brodím. Když Brod dokončím, zjistím že očividně vyšlapaný chodníček na druhé straně také za dva metry končí a znovu se prodírám křovím, d

Ráno u jezera je nádherné, vím že to mám do Snoqualmie Passu asi 8 mil, chci se jen vysprchovat, vyprat si, dozásobit se a pokračovat. Do civilizace to jako obvykle vede z kopce a tak jsem tam asi za 2,5 hodiny, cesta je docela kamenitá a vede okolo menších jezírek, výhledy jsou však nulové díky lesu. Ve městě nakoupím, počkám na kluky (Colohe, Mistr O a "opět si nepamatuji jméno ani po 4 dnech) a dám si s nimi snídani. Následně najdu hokerbox a lituji, kolik jsem utratila v předražené benzínce za strohé zásoby. Rozhodnu se si vyprat v Washington Alpine Club chatě, kde hostí hikery, u vchodu potkám Dreamcatcher, startovala jsem s ní a partkat ji pak potkala. Jsem moc ráda za milé setkání a asi po 3 hodinách se rozhodují zůstat. Následně už se jen poflakuji jako obvykle ve městě, využívám poslední signál a domlouvám si dny po trailu před odletem. Večer sedíme u ohně, lehce popíjíme a já si opékám své první maršmelouny, plním je čokoládou a jím je roztelké na oplatce (tohle teda Am

Dnes je to přesně tři měsíce co jsem brzy ráno vyrazila od Frodo a Scout k jižnímu terminusu a začala tam své PCT dobrodružství. Očekávání jsem měla veliká, ještě větší strach a také nadšení. V podstatě nic není dle mých plánů a představ. Naštěstí můžu říct že mé PCT, i když mám za sebou pouhých 1600 mil, je úžasným a nezapomenutelným zážitkem. Ležím aktuálně ve stanu u nádherného jezera, ve kterém se dalo plavat, jsem na campspotu s milými lidmi kteří pro mě udělali spoustu milých věcí a užívám si výhled na skaliska nad jezerem. Pokud pominu zápach, který bohužel vychází z mých věcí (přednostně jde o spacák, ponožky, péřovku a batoh) je mi tu opravdu fantasticky. Už se velmi těším domů, ale když vím, že tam budu za 20 dní, začíná mi docházet, jak rychle mi čas tady utíká a že brzy bude konec. Trail i Amerika mi budou velmi chybět. Sama bych už žádný takto dlouhý výlet asi nepodnikla, jelikož jak bylo moudře řečeno: "Wilderness is only beatiful when is shares". Prožívat takov

Ráno vstáváme každý sám, ale ve výsledku celý den hikuju se svými novými parťáky - táta Werner se synem Samem jdou společně PCT a jsou to moc milí kluci, kteří mi již ve dvou věcech zachránili den (uvařili mi teplou vodu na večeři a nyní mám jejich stanové kolíky). Ráno všichni docela utíkáme, jelikož si myslíme na Trail magic v Chinook Passu. Prvních 12 mil je snad konstantní stoupání, dostávám se však do úrovně nádherných výhledů. Mt. Reinier mám přímo na dlani a nemůžu se těchto výhledů nabažit. Blížím se k Passu a potkávám spousty denních hikerů, neni divu, okolní příroda je opravdu nádherná. Výhledy na čistá jezera jsou dehberoucí. Washington se v tomto období pyšní krásnou květenou a zdejší skalky by si na zahradě přála každá druhá žena. Fotek mám dnes opět na několik kalendářů. Docházím k Passu se Samem, hledáme trail magic ale za chvíli je jasné, že dnes se žádný nekoná. A tak si dám svoji tortilu se sýrem, lžičku nutely a namíchám si vynikající matcha nápoj, co jsem vzala v Hi

Ráno v neděli 21. července se budím s částečným výhledem na východ slunce, nemám kam spěchat a chci si trošku poslat, můj vnitřní budík mě však již nenechá spát déle než do 6:15. Dělám si snídani ve stanu s výhledem - studená káva, tortila s nutelou (takové nezdravé a vynikající snídaně se mi budou těžko odvykat). V noci mi na stan dvakrát skočil chipmunk, nebe bylo tak jasné že jsem tuto stromovou myšku viděla docela jasně skrz plachtu. Potvůrka hledala něco k snědku a při té příležitosti se svezl po plachtě mého stanu jako po skluzavce. Docela mě to i uprostřed noci pobavilo, měla jsem však strach o své jídlo a vybavení a tak jsem vše ještě kontrolovala. Vstát v noci a jít se podívat na zavěšený Ursak s jídlem - to jsou věci, které v civilizaci opravdu nepostrádám. Vyrážím a mám před sebou 15 mil do White Pass, odkud se dostanu do městečka Packwoodu. Ráno začíná mírným sestupem a po chvíli se opět ztrácím v lese. Lesní úseky mají výhodu v tom, že se nezdržuji focením ani zíráním a ta

Ráno mne budí husy běhající mezi stany. Po odemčení obchodu volám domů a jsme trošku smutná, jelikož mě má milá neteřinka Kája už moc nepozná a říká mi teto Magdo. V 8 hodin nás místní Joe odváží na trailhead, síť trailangels ve městě je vážně neuvěřitelná a sehraná. Autem jedu s milým anglickým párem a je mi jasné že i oni jdou Sobo (na jih od Kanady) mám totiž nemilé tušení, že všichni milí a báječní hikeři jsou letos Sobo :(. Trail se konečně vybarvuje, všude se mi ukazuje krásná příroda plná výhledů. Trail jak ho miluji. Obcházím několik lávových polí ze kterých vytékají šedivé syrnaté potoky a řeky. Moc rychle mi to dnes utíká, trail je totiž veselý, plný květin, potůčků, jezírek a také zvířat. Dvě svačiny mi příliš neodlehčí od jídla, kterého mám na 6-7 dní díky A a B. Dnes konečně potkávám český pár - tzv. jogíny a nakonec si s nimi snad hodinu vykládám. Okolo 6. hodiny dojdu na camp, který sdílím s dalšími hikery z Trout Lake, můžu si tak dát vynikající teplou večeři. Nádhern

Ráno vyrážím okolo 7. hodiny a asi v 8 začíná poprchávat, píšu si o info k počasí Peťovi domů a odpověď mě nepotěší - 80/90% šance deště. Déšť má být však i zítra, což je vždy komplikace. Další hodiny jsou zkrátka nepříjemné prší a je zima (jsem ve výšce nad 2000 m. n. m.). Před deštěm se chráním nepromokavou bundou a bohužel udělám zásadní chybu a nenavleču přes ni a batoh klasickou pláštěnku. Zato, abych se uchránila zmrzlých rukou při držení hůlek, používám na své hřejivé rukavice návlek v podobě klasických gumových rukavic na úklid. Abych se uchránila vodě a chladu na nohouz okolních keřů vyrobím si sukni z Tyveku. Vše funguje dokonale, dokud si při pauze rukavice nesundám a dokud se mi sukně nepromáčí zespodu. Okolo poledne je mi už poměrně zima a tak si o pauze vařím teplou kávu a kaši, při rozdělávání vařiče od bomby se mi vařič rozesype. Jsem zoufalá, představa studené večeře v takové zimě není nijak lákavá. Posílám si přes satelitní komunikátor zmatené žádosti o objednání nové