Pacific Crest Trail Overviewpro neználky

Pacifická hřebenovka alias PCT

Kdo miluje přírodu, hiking, svobodu a kompletně nezavrhl moderní svět technologií bezdpodmínečně musel vidět film WILD kde blonďatá nezkušená Reese Whitterspoon bojuje s přízraky trailu – únavou, samotou a divokou přírodou. Takový údajně Pacific Crest Trail mimo jiné je.

Poměrně známý a komerční trail, obecně prý nejtěžší trail světa – pravda bude někde uprostřed. PCT spadá pod tzv. Tripple Crown Trail = Pacific Crest Trail, Apallanchian Trail a Continental Divide Trail

Tato cestička má 2663 mil (asi 4200 km) a táhne se přes západní pobřeží spojených států. Všechny přírodní podmínky se vystřídají na území států Kalifornie, Oregonu a Washingtonu. Většina hikerů startuje u hranic s Mexicem u městečka Campo a míří na hranice s Kanadou, případně kousek za ně do Manning   Parku. 

Poušt, hory, lesy, sníh, nepřestávající horka, déšť a vlhko, to všechno je PCT. Jo a údajně i slzy, slzy radosti i bolesti, to záleží na každým. Ale tohle mě prostě nemůže odradit.

 Trail chodí stovky lidí z celého světa. Je až zvláštní, jak známý mi tento trail přijde a přitom jej musím skoro všem lidem ve svém okolí představovat, vše je jen o úhlu pohledu. PCT si každý představuje jinak, realita je však od těchto představ naprosto odlišná.

Když jsem se v září 2018 rozhodla, že jako vážně chci tohle dobrodružství absolvovat taky, a že jediný příhodný rok je 2019, netušila jsem, co všechno mě čeká před odjezdem.

Standardně se píše o půlročních až ročních přípravách…jako vážně?? Myslela jsem si, že se to týká jen nadšenců, co potřebují mít vyladěný každý kousek výbavy a naplánovanou každou míli na trailu.

Březen a duben 2019 které si pamatuji jen jako zamlžené období paniky, mne docela poučily - stává se ze mě královna plánování a organizování. 

PCT chodí většina hikerů z jihu na sever. Těm co začnou u hranic s Mexikem se říká Northbounders - NOBO, těm co jdou v druhém směru se říká Southbounders - SOBO. Jsou zde také section hikeři, kteří chodí PCT po částech, většinou z pracovních nebo rodinných důvodů. Obecně si myslím, že section je skvělá volba, všichni section hikeři byli neuvěřitelně nadšení a šťastní, na trailu byli třeba 3 týdny a maximálně si je užívali. Pro thruhikery co se snaží přejít v jeden rok je toto nadšení typické v prvních týdnech a postupem slábne, člověk je unavený. 

Všichni hikeři by měli mít své Trailname - přezdívku kterou jim dají ostatní hikeři. Já sama jsem Steady, jako steady miles, steady mind.. Setkala jsem se i s hikery, kteří si dali přezdívku sami, nebo se o ni snažili tím, že například nosili oblečení nějaké filmové postavy atd., takové jméno nemá své kouzlo. 

Trailangels - okolo trailu žije neuvěřitelně rozsáhlá a rozmanitá komunita lidí, kteří chtějí a aktivně i pasivně hikerům pomáhají. Je až neuvěřitelné s kolika milými a krásnými lidmi jsem se na trailu setkala. Všichni řidiči co mi jako stopařce zastavili, lidé mi dávali slova podpory a uznání ale i dopravu, jídlo, nocleh nebo kulturní zážitky. Vše jen tak, protože z toho mají radost. Existují i lidé, kteří se tváří jako trailangels ale za své služby si řeknou o přesnou částku - stejně je to levnější než běžně placené služby, takový trailangel ale nikdy neposkytne tu pravou atmosféru sdíleného nadšení a štěstí. 
Je vhodné vždy nabídnou Donations - s částkami je to složité, někteří trailangels u kterých jsem spala mi dali i najíst a ještě mě někam odvezli, jiní mě nechali jen přespat atd.. Peníze jsem pak nabízela adekvátně ke službám. Od Severní Kalifornie dál si ode mne nikdo peníze nevzal. Lidé z trailu obzvláště lidé z Oregonu a Wahingtonu zůstanou v mých srdcích navždycky. V Kalifornii jsem však také potkala nefalšované trailangeles, kteří poskytují své domovy a nechtějí odměnu. Za to pak člověk má potřebu vracet lásku světu nazpět. 

Náročnost - všichni se mě ptají jak moc těžké to bylo. Zpětně si myslím, že to byla lehká dovolená plná úžasných zážitků. Když však v paměti lépe zapátrám, vzpomenu si ranní vstávání v 5, nemožnost dojít si ani na záchod jak šíleně mě bolely paty. Bolest sedacího nervu kvůli otoku Piriformis, která mě v noci budila ze spaní. Na neutuchající hlad. Na velkou zimu a šílená horka, nedostatek vody, pády (a že jich bylo), bolest chodidel a kotníků, kolem a achilovek. Přestože jsem neměla žádný limitující zdravotní problém, bolest se stala součástí každého dne. Ujít jeden den 60 km a druhý se ráno v 5 vzbudit a ujít dalších 40 km, když víš, že žádný víkend se konat nebude není nejsnadnější.
Trail je však náročnější více psychicky. Já sama šla více jak polovinu své cesty sama. Nikdy se už na PCT člověk neocitne úplně sám na několik dní. Stalo se mi však, že po přeskočení hor nebo v Severním Washingtonu jsem byla klidně celý den bez potkání jediného člověka. Nejen holky ale i muži se mě ptají, jestli jsem se nebála stanovat sama - nemějte strach, člověk si zkrátka zvykne, naučí se se strachem bojovat, vyrovnat se s ním a příjmoout jej za samozřejmost.
Odloučení od rodiny, především od snoubence pro mě bylo největší a nejtěžší výzvou, určitě jsem si někdy i tajně poplakala, ale všichni na mě počkali. Ti co se na mě za můj odjezd zlobili jsou na mě hrdí, svatba se taky koná - zkrátka život jde i po PCT dál a není nutné proto takovou cestu nepodniknout nebo ji odkládat.

Změny - noha se mi zvětšila o 2 čísla - asi po 300-400 mílích už jsem byla z 37 na 39. Po návratu se asi do měsíce vrátila na původní velikost. Propadlá klenba, zkrácené hamstringy, bolavá kyčel - to jsou moje následky, ostatí hikeři se potýkají s natrhlými svaly nebo achilovkami, se zničenými meniskusy a podně. Shodila jsem asi 4 kg, a 2 kg jsem stihla ještě v Ameru shodit - vytvořilo se mi hodně nové svalové hmoty, tedy úbytek byl viditelný, obecně však na váze ubírají především muži, pro které to může být až nebezpečné. Holky určitě zajímá jak je to s jídlem po návratu - hikershunger chvíli přetrvává a tělo si žádá více jídla než potřebuje, je tak potřeba se krotit, jinak je ztloustnutí po návratu nevyhnutelné.

Náklady - PCT je prostě drahé, sice spíte v lese, ale ve městě si chcete dopřát dobré jídlo, jste-li ke svému tělu ohleduplní tak si chcete dopřát i kvalitní jídlo a to v Americe běžně stojí 3x víc než u nás. S názory, že se dá vyžít s 10 000 na měsíc nesouhlasím. Hotel jsem si nezaplatila nikdy, dvakrát jsem si platila hostel a jednou motel. Trailangels ode mě peníze víc jak půl cesty nechtěli a to jsem u nich spávala docela často. Ve městech jsem hlavně ze začátku netrávila skoro žádný čas. Pivo jsem si v restauracích dávala jen někdy a nikdy jsem na něj nešla jen tak. Přesto jsem v období, kdy jsem byla na trailu 3,5 měsíce utratila okolo 60 000. Deset tisíc člověk utratí, nejde-li se najíst do restaurací, popřípadě jen vyjímečně (nechodila jsem například na snídaně+obědy+večeře jako jiní hikeři), pokud jí jen kombo - ovesná kaše+levné tyčky+tortilly s arašídovým máslem/tuňákem+bramborová kaše/rahmen atd.. pořád dokola. Pokud si ale člověk s jídlem hraje, bere ho jako základ a taky jako doměnu, rád si koupí zeleninu, proteinové tyčinky - ne jen snickers a levné sladké bars, kvalitnější sýry, sušené maso, rozpustné nápoje, kávu, čokolády, zelené potraviny, mountainhouse a podobné trailfoods, kvalitní ořechy (ne jen trailmixy s arašídy a rozinkami), pak se náklady rapidně mění. Já měla nákup vždy levnější než moji spoluhikeři, ale rozhodně jsem na sobě nešetřila, z rahmenů bych zkrátka nedokázala chodit tempem 3 míle za hodinu. Navíc musí člověk počítat i s extra vybavením - náhradou rozbitéhokusu nebo i s tím, že zjistí, že mu něco nevyhovuje a chce kousek své výbavy změnit.