93. a 94. den - Snoqualmie - krásné setkání a další neplánovaná zastávka, Washingtonské počasí na scéně

Ráno u jezera je nádherné, vím že to mám do Snoqualmie Passu asi 8 mil, chci se jen vysprchovat, vyprat si, dozásobit se a pokračovat. Do civilizace to jako obvykle vede z kopce a tak jsem tam asi za 2,5 hodiny, cesta je docela kamenitá a vede okolo menších jezírek, výhledy jsou však nulové díky lesu. Ve městě nakoupím, počkám na kluky (Colohe, Mistr O a "opět si nepamatuji jméno ani po 4 dnech) a dám si s nimi snídani. Následně najdu hokerbox a lituji, kolik jsem utratila v předražené benzínce za strohé zásoby. Rozhodnu se si vyprat v Washington Alpine Club chatě, kde hostí hikery, u vchodu potkám Dreamcatcher, startovala jsem s ní a partkat ji pak potkala. Jsem moc ráda za milé setkání a asi po 3 hodinách se rozhodují zůstat. Následně už se jen poflakuji jako obvykle ve městě, využívám poslední signál a domlouvám si dny po trailu před odletem.
Večer sedíme u ohně, lehce popíjíme a já si opékám své první maršmelouny, plním je čokoládou a jím je roztelké na oplatce (tohle teda Američani umí, kalorické bomby). To že budu mít ráno čokoládu na všem vypraném oblečení se snažím ignorovat.
Ráno mě budí déšť, vyrážet do deště nemíním a tak si užiju i dvě snídaně, jednu vlastní a jednu co mi připraví vlastníci chaty (palačinky a vajíčka). V chatě zůstává hodně lidí. V 11 hodin jsem už na cestě k trailheadu. Čeká mě výstup přes 2000 stop (něco přes 700 metrů výškových), ale terén je poměrně mírný a výhledy do okolí úchvatné. Je sobota 27. července a tak zde potkávám velké množství denních hikerů, někteří se mě vyptávají na PCT a mě nepřestává bavit se usmívat a odpovídat jim, přece jen tento dlouhý zážitek miluji. Výšlap střídá přechod hřebenů a dole v údolích můžu vidět krásná jezera. Je dost chladno a fouká, výhledy jsou krásné ale mlžný opar z ranního deště se do večera plně nevypaří. Mám v plánu v jedné části PCT vzít boční trail, ušetřím si výškové metry a čeká mě večer u jezera. Dávám si pár rychlých pauz na svačinku ale jinak trailem docela utíkám. Ve Washingtonu se terén dost horší, trail je kamenitý a já si co chvíli zrvtnu kotník nebo zakopnu, naštěstí se mi to stává dost často a mé tělo je na to zvyklé. Vodu z pramenů nefiltruji, je naprosto dokonalá a chutná. Po dalších milích musím nastoupané metry zase sklesat. Nápor na kolena je značný, ale těším se na večeři a tak pokračuji. U rozcestí, kde opouštím PCT potkávám 3 slečny a ptám se, zda je okolo jezera kde kempovat, odhaduji že ano dle terénu v mapách a slečny mi domněnku potvrdí. Za další dvě míle si dám ještě brodění nízké, široké a ledové říčky, přes kterou není žádná lávka a kameny k brodu jsou pod vodou. Mé utahané nohy ledovou lázeň docela vítají. Dojdu k jezeru které je obklopené campspoty, ale také víkendovými návštěvníky. Na délce asi jedné a půl míle je minimálně 40 stanů, toto na Američanech miluji, jak rádi kempují, nezanechávají žádný nepořádek a umí si užít krásy své přírody. A opravdu, výhled na jezero je úžasný, na velikém kempovišti na mě zůstane místo mezi dalšími asi osmnácti stany. Vařím večeři u vody a výhledů a jdu spát, do kempu jsem přišla po 19. hodině a po ušlých asi 23 mílích mám dost. Spím odhadem na míli
2415, avšak mimo PCT u jezera Pete.