99. a 100. den - Stehekin, rychlostní rekord a nádherné místo k relaxaci

Ráno vstávám po 5. hodině, snídám a vyrážím co nejrychleji, ráda bych stihla autobus do Stehekinu 12:30 nebo 15:00 kvůli poště. Dle mých propočtů v průběhu rána nemám na 12:30 šanci, ale dalším autobusem zřejmě poštu nestihnu. Vyškrábu se do kopce a následně kousek klesá. Přestože trail celou dobu vede v podstatě z kopce, tvůrci mě stále táhnou sem tam do výšin, abych viděla krásná skaliska. Výhledy jsou v kouřovém oparu jelikož je v blízkosti kontrolovaný požár, a tak i když je krásně jasno, nevidím vše co bych mohla. Trail se neustále vlní a za chvíli mne opět pohltí les. Na takovém trailu obvykle pouze přidám a hikuju rychle, krátká pauza na jídlo a pokračovat. Procházky lesem miluji, zbožňuji přírodu, zvuky lesa, vody a zvířat, ale po tolika dnech mě již nedokážou tak nadchnout. Ani nevím jak, ale okolo 10:15 zjišťuji, že mi zbývá asi 7 mil a to mi zabere s mým standardním tempem asi 2 hod a 20 minut, autobus tedy můžu stihnout když si pospíším. A taky že ano, vyrážím jako střela i když se od rána vůbec necítím dobře. Na autobus dobíhám 10 minut před jeho odjezdem. I s přestávkami jsem si dala 21 mil (33,6 kilometrů) za 6,5 hodiny - myslím že to je můj rekord. Autobus mě veze 11 mil do městečka přístaviště Stehekin na jezeře Chelan. Nádherné místo, klasický turisticky předražené ale přímo překrásné. Chatky, restaurace, lodge a campy s výhledem na nádherné čiré jezero. Potkávám zde konečně Klárku, dávám si vytoužené pivo, plavu v jezeře a taky se po několika dnech opět sprchuji a peru si. Na poště musím znovu zaplatit za přeposláné balíky, bearcanister posílám jogínům do Lake Tahoe a zbytek do Seattlu, některé věci si vybaluji, abych trošku ušetřila. Před poštou se volně pase mladý kolouch, zkrátka PCT. Stehekin je drahý - 8 dolarů za autobus, 8 dolarů za místní cider (ceny jsem si nevšimla a příliš pozdě jsem si uvědomila, kolik stojí abych ho vrátila, 20 dolarů za večeři, 6 dolarů za praní...) mám však spoustu jídla z předchozí sekce, nějaké jídlo dostanu a nějaké si vezmu z Hikerboxu - ve výsledku zde utratím stejně jako všude jinde, jen Zero dny by zde zřejmě vyšly vážně draho. Klára má plán ujít jen asi 18 mil k další silnici a další den strávit v městečku Whintrop. Já sama tedy Stehekin opustim další den až později a v městě ji dozenu nechci celý den trávit ve městě a chci si trochu užít Severní Kaskády a klasického hikování s přestávkami. Stehekin je vážně úžasné místo, připomíná mi Koenigsee a dvoutýdenní dovolenou zde bych nepohrdla. Není zde signál ani wifi (sice se pár lidí nabouralo na wifi místních manažerů kterou používají pro pokladny a své potřeby, ale já o heslo ani nemám zájem - terapie bez sociálních sítí a kontaktů s okolním světem se mi stále hodí).

Další den ráno mírně poprchává, krásně se vyspím i když jsem šla spát až v 10 a jsem vzhůru už okolo 6. Balím věci a jdu si na ranní kávu. Díky zmatku s množstvím hasičů, kteří se zde stravují při práci na hlídání nedalekého požáru, dostanu kávu zdarma. V místním visitor centru si chci zažádat o permit k přespání v národním parku Severní Kaskády, je to pouhých 17 mil, což bych za odpoledne stihla, ale jak jsem psala, chci si svůj průchod užít, proto i zaplatím za zpáteční autobus, abych nemusela 11 mil na trailhead jít, abych měla více energie na hikování. Jsem již trošku rozmazlená. Když jdu k visitor centru, místní rangerga Ursula se snaží vyvěsit vlajku na stožár, bohužel se jí trošku zamotalo lanko, příjdu jí na pomoc a nakonec sama vlajku vytahuji na stožár - taková menší americká pocta. V 11:30 se dostávám do autobusu se zastávkou v bakery - opět si beru vynikající skořicovou rolku. Okolo 12:15 se dostanu na trail, těším se na severní kaskády a bohužel jsem z následujících 14 mil parku zklamaná. Mám pár hezkých výhledů, ale jinak je trail opět nudný, kopíruji údolí s krásnými křišťálovými řekami. Okolo trailu je plno ostružin a malin, ale všechny jsou otrhané, jen sem tam si zobnu. Stejně jako jsem včera při večerní cestě ke stanu ve Stehekinu narazila na chřestýše i dnes mi jeden menší leží přes trail. Bohužel konec ocasu s chřestidlem jsem viděla až příliš jasně. Potvory měly být hlavně v Kalifornii a já na ně narážím na svém posledním úseku trailu téměř ve stejném množství jako na jihu států. Trail je však posekaný a docela upravený, mírně celý den stoupám, ale náročné hikování to rozhodně není. Měla jsem permit ke stanování uvnitř parku, ale plán byl ho využít pouze pokud se mi naskytne nějaký krásný výhled, kde si dám delší pauzu a natahnu si tak den. Žádný krásný výhled se nekoná, jen sem tam nějaký obyčejný, proto se rozhodnu dojít Klárku před trailheadem k další zastávce. Máme příliš moc času, byly bychom v Manning Parku v Kanadě již 5.8., ale my tam potřebujeme dojít nejdříve 6.8., já osobně ideálně až 7.8.. Proto se zítra odebereme do města Whintrop a uděláme si zde Zero, jen tak. Spím na míli 2588 a ušla jsem asi 17,5 míle za půl dne.