76. a 77. Sisters, další sníh a toulky Oregonem

Ráno vstáváme na můj vkus později, vycházíme ale poměrně brzo a přecházíme další zmrzlá sněhová pole. Trail vede opět lávovými poli, lesy s hejny komárů a výhledy na jezery. K další cestě to máme asi 6,5 míle a po osmé hodině už čekáme na stopování. Čekáme na něj jelikož není co stopovat, silnice patří k těm nejprázdnejším a tak zde stojí asi přes hodinu, vykládáme si s dalším hikerem, který tu čeká na svůj odvoz do Bendu a už to vypadá že pojedeme za hodinu s ním. Nakonec nás milý pár odveze do městečka Sisters, jdeme na poštu a do místního Outdoor shopu, kde hikeři dostanou pivo zdarma. Já si kupuji novou hikovací košili, mikina ze mě za chvíli zřejmě sama odpadne a tento kousek do svého hikers mého šatníku mam již vyhlédnutý docela dlouho. V bakery si dáme vynikající buchtu a v restauraci sendvič se zeleninou, doplníme zásoby a okolo půl 3. jsme zpátky na trailu. V plánu je dalších 10 mil, po 3 mílích přichází na řadu kamarádi komáři a to rovnou v hejnech. Za 5 mil si říkáme, že zřejmě ujdeme ještě víc, jelikož nám to trvalo do kopce asi jen hodinu a půl. Ale za další odbočkou nás vítá první sníh a odmítá nám z trailu uhnout. Je pěkně roztátý a tak se neustále propadáme a tempo se opět rapidně snižuje. Výhledy moc nemáme, dnešní den je zataženo a od začátku hikování nám neustále poprchává. Trail se táhne okolo vulkanických vrcholků, které se vyznačují ostrými svahy všech možných barev. Fascinuje mě změna krajiny, z krásného lesa se neustále vracíme na spáliště a naopak. V údolích lze vidět několik jezer a k jednomu z nich míříme. Stany stavíme před 6. hodinou jelikož začíná pršet vydatněji a v mapách to máme k dalšímu campspotu ještě 4,5 míle. Ušly jsme dnes asi 16,5 míle i s přestávkou, což je poměrně hezké skóre i když na Oregon je to slabá miláž. Přeskočily jsme opět asi 18 mil mezi dvěma trailheady, bohužel čas nás stále tlačí a tak tyto nudnější části necháváme za sebou bez pocitu viny. Spím na míli 2010 a na hranice s Washingtonem mi zbývá asi 135 mil.

10. července vstávám u jezírka a opět mě vítají kamarádi komáři. Z kempoviště vycházíme asi o půl 7 a trail nás žene spáleništěm do kopce. Oregon opravdu není placka jak někdy naznačuje jeho pověst, všechny kopce jsou však příjemně mírné a tak mi míle krásně utíkají. Největším zdržením je asi 30-40% sněhová pokrývka, která se objevuje ve svazích. Vždy se jedná o kopec sněhu asi metr a půl vysoký, na který se musím vyškrábat, opatrně nastupovat do starých stop a předcházet "postholingu" čili propadání se do odtátých komor ve sněhu. Chůze na namrzlém ranním sněhu je bez nesmeků náročná a lehce nebezpečná. Letos mám sněhu tak trošku po krk, a tak každý další kopec vítám hlasitým ironickým povykem někdy i nadávkou. Trail se chvílemi téměř narovnává a střídá se les se spáleništěm. Když se konečně dostaneme za hřeben dostane se nám epického výhledů na Mt. Jefferson, úžasného vulkánu, jeho špička je však zahalená v mracích a mlze. Na jedné z vyhlídek si dáváme delší pauzu a koukáme na skrytého velikána. Přidává se k nám milá "hakunamatata" a vykládá nám o tom, že tato oblast bude také zahrnuta do systému permitů pro vstup a ať si tedy přírodu užíváme. Pokračujeme dál a stále se plahočíme sněhem, obcházíme krásná jezírka a hluboké údolí, bohužel výhledy pod mraky nejsou tak krásné. Přecházíme řeku, která je zaplacená lavinou a voda je pod sněhem pouze slyšet. Okolo 14. hodiny dojdeme k hezkému jezírku ve spáleném lese s výhledem na Mt. Jefferson a dáváme si oběd. Pokračujeme dál k dnešnímu hlavnímu brodu, který se nám ale podaří přejít téměř suchou nohou. Krajina se rázem mění, sice stoupáme do kopce asi 500-600 výškových metrů, ale trail vede okolo nádherných luk a zátočin potůčků. Brodíme ještě pár říček a procházíme krásným kotlem hor ze kterého se nám opět otevírá výhled na horu, ta je však stále v mracích. Výstupem se dostaneme až na vrchol hřebene, že kterého je údajně jeden z nejkrásnějších výhledů na PCT. Věřím tomu, že výhled je to ve slunečný den nádherný, nás však pohlcuje mlha a silně fouká. Překročíme hřeben a míříme po sněhové svahu do údolí, kde skalnaté a kamenité pole pomalu přechází v lehce zalesněnou krajinu plnou jezer. Sníh je tu však všude a pomalu odtává, máme tak opět kompletně mokré boty a když dojdeme k jezírku a dnešnímu campspotu, stavím stan ani 30 centimetrů od sněhové hranice. Nedaleko kempspotu je "veřejný záchod" alias kadibudka bez zdí. Umývam si nohy v ledovém jezeře které je z půli zakryté sněhem a před větrem se schovávám ve stanu. Trošku si dnes vzpomínám na Sierru a ledové dny, které jsem zde prožila. Dnes přidám i info k jídlu - veškerá "turistická" předpřipravená jídla ze sáčků typu Mountain House mi nechutnají, zde jsem však objevila značku Alpine Aire a jejich vegetariánské variace jsou úžasné, navíc stojí oproti jiným značkám namísto 10-17 dolarů pouhých 6-9. Tuto chuťovku si kupuji jen výjimečně na oživení jídelníčku a investice jsem nikdy nelitovala.