24. a 25. den Nero/Zero v Hikers Heaven a opětovné nabírání nadmořské výšky

V sobotu ráno jsem měla nutkání vyrazit okolo poledne dal na cestu, opravila jsem zbytek vybavení - zmenšila nesmeky, zalepila a zasílá bity, vyčistila láhve, zacvičila jsem si jógu a další drobnosti. Rozhodla jsem se čas odchodu posunout na 14 hodin. Vařím si oběd, piju limonádu a jím sušenky. Přestože je dnes ideální den na hikování, rozhoduju se čas svého odchodu ještě odsunout, plně cítím, jak mi mě nohy děkují, že jim dám chvíli vydechnout. V Hikers Heaven panuje ideální nálada, všichni jen lenoší a já se připojuji. Následně se rozhoduju odejít až okolo 17 hodiny, piju kávu a užívám si dne. Okolo 16 hodiny zjišťuji, že jsem opravdu hodně rychlá a že moje tělo si přímo libuje v odpočinku, rozhoduji se tak zůstat a z původního plánu jen si vyprat a osprchovat se vznikl den a půl volná v Aqua Dulce. Hikerů se tu vystřídalo plno a já si plně užívám volná, milé společnosti a komfortu, když začne pršet jsem ráda, že mám teplé zázemí a pršení budu řešit až zítra. Trail provides :)

Další den, ráno prší, dle předpovědi má však v 8 ráno přestat. Jsem šťastná, jelikož přestává dřív, balím věci, mokrý stan a dávám si na cestu teplou kávičku, vypadá to, že mraky se trhají a já se těším na sluníčko. Hikers Heaven opouštím před půl 8. Po asi hodině hikování do kopce zjišťuji, že jsem v mrazivém mraku, vidím asi dva metry trailu, zespodu šíleně fouká a ledová mlha se mi dostává pod kůži, stále ale doufám, že se mraky rozpustí. Ve 12 hodin kompletně durch mokrá a promrzlá nasazuji další vrstvu oblečení. Svačím promrzlé jablko, protože tak zredukuju váhu batohu, hikerův život je komplikovaný. 

Na asi 3 minuty vysvitne slunce, ale já opět stoupám do mraků a opakuje se ranní větrno s ledovou mlhou, přestávám věřit na slunečný den a prostě pokračuju. Tuším, že se dostanu do 24 mil vzdálené Casa de Luna a že se zde trošku zahřeji. Cesta vede kolem krásného jezera, které ale vidím asi 10 minut, škoda. Jsem skoro na místě a spouští se liják, opět mám štěstí na stop a chytnu moc milý pár, který si zmoklou slepici posadí do auta a odvezou mne před brány. Casa de Luna je magické místo, dostanu při vstupu barevnou havajskou košili, mohu si v sušičce vysušit vše mokré a potkávám tu opět Honzu. Honza mě okamžitě láká na teplé jídlo, bohužel jsme v zapadákově, kde je jen benzinkoobchod, koupíme si jídlo do mikrovlnky, kterou zde mají k dispozici a tak jídlo sníme rovnou v obchodě, dáváme si ještě pudink a jednoduše se tu ohříváme. Z dnešního dne nemám skoro žádné fotky, ruce mám prokřehlé, že se mi nechce fotit. Zpět v Casa de Luna mám již postavený stan, za domem je obrovský prales (doslova) a je tu už asi 20 stanů, k večeři se podává tacos (upřímně by měl někdo naučit Ameriku vařit, jídlo není jejich silná stránka, jelikož si všichni pochvalují a my s Honzou si teskníme po České kuchyni). Propásnu taneček o PCT šátek, damn.. Ale mám vysušené ponožky a v 9 hodin se odebírám do pralesa ke svému stanu. Toto místo plné stromů musí být magické v normální roky, kdy tu v tuto dobu panují čtyřicítky. Letos ale všude prší, ve výškách sněží a všichni sní o poušti plné slunce a tepla. Dnešek byl krásný den, a trail mě vedl okolo nádherného údolí, které jsme ale skoro neviděla. Jako vždy mám ale pozitiva, skupinka se kterou jsem šla první dny se musela odebrat do hotelu, jelikož je potkala sněhová bouře, a protože jsou všichni ultralight, mají vše kompletně mokré a tak si na noc odskočili z trailu. Já sama opět dostávám uznání, že jsem v tom dešti ušla tolik mil a přitom mi to nepřijde jako žádný výkon. Zkrátka cesta má plno výzev a já je zdolávám. Hurá do dalších dnů.