Den 13. a 14. Uzávěra trailu a postupné přiblížení další civilizaci

Předchozí noc jsme nakonec stan stěhovala mimo řečiště. Nad skalisky se objevila děsivá mračna a nechtěla jsem riskoval spláchnutí. Noc byla natolik větrná, že jsem byla vděčná za brzké ranní vstávání. 

5:45 vyrážím já a Spidermonkey na cestu, před námi je 5 mil úplně rovné krajiny a tak si oba myslíme, jak budeme mít cestu rychle za sebou. Doprovází nás ale rostoucí vítr, který je místy tak silný, že se musíme zastavit a nemůžu v poryvu pokračovat. Těchto 5 rovných mil jdeme skoro přes dvě hodiny. 

Pod mostem narazíme na první opravdový trail magic. Bedna plná sušenek, ovoce, sladkostí, oříšků, vlhčených ubrousků, opalovacích krémů a podobných potřebných věcí, plus další box s pivy, limonádami a dokonce i s vínem. 

Vynikající zastávka, bereme si pivo, sušenky a já opalovací krém, který mi dochází. 

Další míle jdou ztěžka, přestože dost fouká, začíná být horko. 

Mineme šíleně obrovskou větrnou elektrárnu, neustále stoupáme a klesáme, až se dostaneme k rozcestí, které varuje před zničeným úsekem trailu. 

Potkáváme tam postarší pár, který nás ujišťuje, že je trail hůř nalezitelný, ale žádné nebezpečné úseky zde nejsou. Pokračujeme k řece, kde si vařím oběd a odpočívám, máme v nohách 14 mil a ještě 20 zbývá. Dnešní část trailu je ale nádherná, neustále stoupání a klesání je příjemně mírné a posledních 5 mil se točíme v chládku řeky.

Jsem vděčná, že nejdu sama, a že se se Spidermonkeym domlouváme, že půjdeme spolu, jelikož ne vždy je trail v poslední části k nalezení a já v tápání a hledání cesty nejsem sama. 

Stelu si však sama na kovboje, můj parťák spí rád dál od lidí a bojí se, že na můj spot přijdou další hikeři. Nakonec však na místě usínám úplně sama uspávaná jemným hukotem vzdálené říčky. 

Thruhikerská idylka. 

Druhý den klasicky vyrážíme před 6 hodinou ranní, jelikož nás čeká ještě 10 mil na zničeném trailu, domlouvám se se Spidermonkey že na mě bude čekat, kdyby zde byly nějaké nebezpečné části. Tyto míle mi dávají zabrat, jsem pomalá a připadám si unavená. Nakonec zjišťuji, že jsem asi dehydratovaná, po 7 mílích u vody piju jak o život a dávám si nějaké elektrolyty. 

Zabírá to, konečně si trail užívám, první míle jsou náročné plné příkrého stoupání, po 10 hodině se ale trail zmírňuje a opět ukazuje svou nejkrásnější stránku. Mírný terén plný neuvěřitelných výhledů, zasněžené hory, lesnaté stráně, skaliska i nově rašicí les zničený požárem. 

Rozhoduju se, že dnes dojdu na míli 256, tedy za den 26 mil abych se přiblížila k městu, a taky abych přešla úsek 16ti mil bez vodního zdroje. Jsou tu od trailAngelů kešky s vodou, ale já se na ně nespolehám a táhnu s sebou své 4 litry.

 Každý si již šlapeme svým tempem a já zjišťuju, že mne za celý den nikdo nepredběhl vyjma Spidermonkey. Ke krásným výhledům si pustím muziku a následně Podcasty 20. století, do kterých jsem se zamilovala. Den uteče jako voda a já poslední tři míle skoro utíkám. Potkávám dalšího Road runnera (legrační rychlý pták z pohádky, kde jej honí kojot, pamatujete?). 

Den zakončuju poslední mílí s parťákem v patách, stavíme stany na krásném lesním spotu, kde se navečer sejde asi 15 hikerů. Zalehám za světla a těším se na další den, kdy se dostanu do města a dám si poradné jídlo, sprchu a vyperu si věci. Neboť ať se snažím jak chci, opravdu vypadám a zřejmě i voním jako bezdomovec.