Den 20. a 21. Wrightwood, Mt. Blendo a nekončící převýšení, obchůzka chráněných žabek

Ráno vstávám na kempovišti jako první, za 20 minut jsem sbalená i se stanem a docela spokojená, že hikuju sama a nemusím na nikoho čekat ani kvůli nikomu spěchat. Na asi 12 milích vystoupám 2500 stop, výhledy mám opět neskutečně nádherné. Místní lesy jsou krásné a mě baví v nich chodit daleko víc, než kdekoli v poušti. Kéž by lesní sekce pokračovala i dále, ale jsem v jižní Californii.. 

Následně se mi naskýtá příležitost přeskočit asi 5 mil trailu a do města Wrightwood se dostat Acron Trailem, který je taky moc krásný, má asi 3,5 míle a zavede mě prudkým klesáním do centra městečka Wrightwood. Procházím neuvěřitelnou zástavbou lesních chat, domecků a vilek, vše krásně že dřeva a téměř v lese. V městečku zařizuju další přeposlání balíku s nepotřebnými věcmi (tzv. Bounce box, kdy bez poplatku přeposílám svůj balík z pošty na poštu - super věc), nákup a volám trailangel, zda si u ní můžu jen vyprat a vykoupat se, že chci pokračovat v trailu, odpovídá mi, že mi zavolá za pár minut. Jdu si nakoupit a po 2 hodinách ji píši SMS, jsem trošku nešťastná, nechtěla jsem ve městě strávit půl den i když je to moc krásné a milé místo. Před obchodem potkám český pár Terku a Luboše z Kanady. Říkají mi, jak spali na nedaleké farmě, která je super hikerdriendly, nic moc čisto, ale sprcha a koupel za pár centů bude. Rozhoduju se a googlim tuto Budpharm, kam to vlastně mířím. Po chvilce chytám stopa, dva mladíci, co tuší kde se farma, která je vyhlášeným místem pro kuřáky marihuany nachází. Dovezou mě přímo na místo i když je to pro ně zajíždka, super. Místo je vážně špinavé, ale jsou tu dva lenošní psi a dvě koťátka. Nacházím tu jen nějakého hiker, který mi ukáže kde je sprcha a pračka. Sprcha je tak špinavá, že si sama najednou připadám čistá, ale prostě se potrebuju umýt a tak se zatnutýmy zuby činím. Chci si vyprat, ale nakonec si jen přeperu v umyvadle ponožky, šortky a šátek a rozhodnu se si tu vypít svoji IPU. Sedím, sušim oblečení a sem tam někdo přijde a zase odejde, panuje tu vážně pohoda. Asi po hodině přijíždí z města hikeři co tu mají Zero, všichni ji zmrzlinu, donuty, pijí pivo a kouří trávu. Dostanu kupovaný dýňový koláč a ještě se chvíli zdržím. Je pro mě zážitek jak šíleně, někteří lidé můžou žít a přitom jsou šťastní. O půl 4 vyrážím zpět do města, po cestě chytnu stopem trailangelku, která vlastní Hollistics Health Day Spa (vyhlášené na trailu) a ta mi zařizuje odvoz až na trail. Potkávám tam hikery, se kterýma jsme před dvěma dny pila pivo a včera s nima byla v mekáči, teprve míří do města. Tak ty už zřejmě znovu neuvidím, škoda, byla to veselá parta, všichni mi přeji štěstí a loučíme se. Můj plán byl dalších aspoň 10 mil, ale po nahlédnutí na mapu vidím, jak moc buud stoupat, klesat a následně ještě víc stoupat na vrchol Mt. Blendo (netuším jak se jmenuje, teď to typuju).. Balím to po 7 milích na místě, kde je asi dalších 7 stanů. V kopcích je vážně těžké najít vhodný spot a tak spím z kopce a navíc na větrné hůrce. Snad se vyspím a vítr mě neodnese. Tentokrát stan obcházím pětkrát a kontroluju důkladně územnění. Výhledy z těchto kopců jsou stále dehberoucí, z jedné strany jde vidět poušť a nadruhé straně jen zalesněné kopce a hory. Nádhera!

Den 21. jsem na cestě tři týdny a na mapě jsem se posunula o 31 mil a přešla tak milník 400, k tomu mi dopomohli žába a Jack se sporťákem, ale hezky popořadě. Ráno bylo zamračeno a výstup sněhem na Mt. Baden Powel byl dost náročný, vyfoukaný a studený. Po cestě na vrchol se potkávám s Australským párem důchodců, jen tak si jdou na stará kolena PCT. 

V první polovině dne mne jejich odhodlání a energie zachránili od špatné nálady. Po zdolání vrcholu trail pokračoval sněhem, ztratila jsem se asi 10 krát, vždy jsem cestu zase našla a opět došla tento milý pár a společně jsme se smáli, že já jsem sice rychlá, ale oni chytří a tak jdou kudy se jít má. Minuli jsme se asi 7 krát a vždy se mě ptali, jestli je vše okay, jestli nepotřebuji nějak pomoc, opravdu nadherní lidé. Po 10 hodině jim utíkám a slapu na další vrchol, jak kdyby toho nebylo dnes dost. Na míli 390 je uzavírka kvůli lesní žábě, rozhodují se nejít obchůzkou, která má asi 15 mil a jdu po silnici, kde vůbec nic nejezdí. Po asi 4 mílích slyším první auto a tak jen pro případ zvedám ruku, na této silnici se jezdí jen rekreačně, motorkáři a závodníci, jelikož silnice je na konci uzavřena a nikam nevede. Zastavuje mi Jack se sportovním bourákem a vážně mě chce vzít - špinavou Hikertrash. Okay nastupuju, Jack je moc milý kluk, co pracuje s Čechy na nějakém cykloprojektu v LA a auto si vypůjčil přes aplikaci od nejakyho boháče, takový AirBnB na auta. Síla, sleduji na navigaci kde chci vyhodit ale auto je tak rychle že první mijeni trailu prejizdime, neva nechám se vyhodí o dvě míle dál. Jack si se mnou ještě dělá selfiečko a já věřím, že můžu soutěžit o best hitchhike ever. 

Na trailu jsem tam minula 9 mil, mimo trail ušla 4 míle. Dal pokračuju a potkávám několik hikerů a běžce, který nás všechny varuje před bouří a sněhem v horách. Stavím stan na míli 407 na rozlehlém rovném místě v menším údolíčku, snad to bude i při bouřce dobrá volba. Kousek odtud je další kemp i se záchody kam míří většina hikerů, mě se nechce stěhovat a tak ještě s jedním párem okolo půl 8 zalézáme do stanů. Od místa, kde mě Jack vysadil byl trail krásný, téměř rovný a mírně se klesalo. Výhledy na hory v dália písčité útvary okolo trailu mě dnes moc bavily. V nohách mám skoro 26 mil a obrovské převýšení, myslím že budu spát jako špalek i při bouři.