Den 22. a 23. Nejhorší den na trailu číslo jedna, Nero v Aqua Dulce

22. den... Vstávám do začínajícího deště, přesvědčená, že to nějak půjde. K prvnímu vodnímu zdroji je to 4 míle, dojdu k němu tak zmáčená, že další vodu nepotřebuji Další zdroj je za 7 mil, dle mapy je zde i požární stanice, tu jsem si krásně vysílá, má jistě nádhernou širokou verandu, krytou že tři stran, takže do ní nefouká, veranda je suchá a je v ní suchá lávka na sednutimí, uvařím si zde oběd a počkám až přejde déšť. Za 2 hodiny chůze v dešti, šíleném větru a chvílemi v kroupách měním rozhodnutí, u požární stanice rozložím svůj mokrý stan a půjdu spát, v poledne! Dojdu ke stanici, kohoutek na vodu je u vzdálených veřejných záchodů, u stanice nnei střecha a už vůbec u ní nemůžu sedět. Před šíleným větrem se schovám do předsíně veřejných záchodů kde ale stále šíleně fouká. Uvařím si něco teplého, kaši a kávu, je mi taková zima, že nemůžu otočit uzávěrem na vařiči. Okay, uvařím si na veřejných zachodcích, našla jsem v sobě sílu tam ale nejíst a vychutnat si svoji kaši v předsíňce ukrytá za batohem. Stále prší ale sem tam vysvítá slunce.  

Rozhoduju se pokračovat, pod kopcem objevují další veřejné záchody kde nefouká, škoda mluvit.. Chci ujít ještě 2-5 mil, ať mám aspoň 13 mil za den. Sluníčko vykukuje čím dál víc a já nakonec sundávám pláštěnku asi na 2 hodiny, dokonce mám i krásné výhledy. Oddaluju svoje ustájení a nakonec se rozhoduju pro camp kde jsou i lavičky a záchody. Ujdu tak za střídavého děštiva 29 mil. V campu je dobrovolník, co prodává dolar sodovky a chipsy a když si koupíme, tak nám dá jako trail magic hotdog a mrkev, někomu i kávu. Já sedím a poslouchám jeho historky a rady, je to moc milý chlap co zná trail moc dobře. Atmosféra je krásná a na tomto místě se nakonec sejde asi 30 hikerů. Navečer přestane i pršet a tak usínám ve vlhku ale bez deště.

Další den je zkrátka moc rychlý, 8 mil uteče jako voda a už krásně svítí slunce, ideál pro sušení věcí.

 Tolik se těším na sprchu, že dalších 10 mil dávám bez přestávky, musím jen jednou rušit hada, co se mi válí přes cestu a za chvíli jsem ve městě. Nakupuju v předraženém obchodě a mířím do Hikers Heaven, úžasného místa pro nás bezdomovce, kde se nám dostane veškerý servis. Opět po cestě dostávám hitchhike aniž bych zvedla palec, postarší děda mě veze až na místo. Poprvé na trailu mám sprchu se šamponem a mýdlem v čisté koupelně a skupina dobrovolníků mi vypere oblečení o které se nemusím starat. Servis nadstandardní. Potkávám tu Čecha Honzu, a společně si vyměňujeme poznatky a rady, jdeme na večeři a já se raduju, že chvíli můžu mluvit česky tady na trailu. Honza je ve věku mého tatínka, ale jeho fyzička je úžasná. Mexická večeře mě pořádně zasytí a já při svitu měsíce vzpomínám jak nádherné výhledy jsem dnes po cestě měla, doslova Wild Wild West!