Den 9. a 10. Honba za dnem odpočinku

Ranní výšlap z údolí dal každému zabrat, čeká mě 20 mil na trailu + 3 míle do městečka Idyllwild. Tuším že si cestu trošku zkrátím. Ráno se mi ukazují neuvěřitelně výhledy, z jedné strany východ slunce, z druhé strany krasné údolí s jezerem. Každou chvíli stojím a jen zírám, postupně začíná terén narůstat a teplota stoupat. Rozhodují se, že z trailu odbočím už po 12 mílích přestože si tak nechám ujít nádherné výhledy. 

Dostávám se tak po poledni na boční trail, který křižuje krásný potok, klesání je šílené, ani switchbacky tomu někdy nepomáhají. 

Jsem na trailu sama, vidím jen stopy dalších hikerů a tak pouštím první Podcasty. Podcasty alias audiozaznamy na různá témata, mám moc ráda, poslouchám díly z řady - 20. století, rozhovory s lidmi, kteří v České historii zažili věci, které si ani neumíme představit - emigrace, vyhoštění, poválečné vězení, označení nepřítel státu a podobně. Bere mě to za srdce. 

Horko narůstá a já si připadám, že ten neuvěřitelný kopec nikdy nesejdu. Po dlouhé cestě potkávám i další hikery, kteří stejně jako já utekli touto cestou. V údolí opět pomalu utíkám, vidina města je lákající. Posledních pár mil již vede souběžně se silnicí a zdejší lidé, zvyklí na hikery (často sami cestovatelé) mi zastavují skoro sami od sebe. 

První milý pán se na mě starostlivě dívá a radí ať nestopuju sama. Další milá paní mě sveze až přímo před obchod ve městě, vykládá mi o zdejších loňských velikých požárech a také mi vykládá jak sama chodí po horách, šla Camino a další dálkové treky a poutě. Neustále jí děkuji a ona mi stále opakuje, že má radost, že mě mohla vzít a povykládat si. Opět si říkám, že by se velká část Evropanů mohla tomuto souciteni přiučit.

V obchodě mi pan radí, co si nakoupit a popisuje mi, jak co chutná, asi 6 lidi se mě ptá odkud jsem a jestli jdu celý Trek. Paní pokladní mi přeje krásný den, obdivuje moji občanku (koupila jsem si pivo, které mi poradil ten pán), že českou ještě neviděla. A já můžu pokračovat městem do kempu. 

Idyllwild je ráj, opravdu nádherné město. V kempu potkávám známé i nové tváře. Za chvíli dojdou i Spidermonkey a DoggyBag. Mám velikou radost že je vidím a tak jdeme ještě na pizzu a na pivko.

Druhý den jen odpočívám, volám si s rodinou, peru, koupu se a jím.
 Mise najít místního starostu - Retrívra Maxe dopadla dobře. Mám fotku se svým nejoblíbenějším americkým politikem.

Do kempu celý den přichází další a další lidé, většinu odněkud znám a tak si neustále s někým vykládám. Tato komunita má totiž neuvěřitelnou sílu a kouzlo. Večer nám lidé kteří stanují blízko nechají své zbytky, asi 20 steaků, tortily, omáčku a avokáda pro věčně hladové hikery, to je krásný trail magic takhle v campu. Ještě si jdeme dát jedno pivko, které celé strávíme debatou nad politikou, jsem nadšená, že se dozvídám věci, které nám naše média nedokážou zprostředkovat. 

Krásné to Zero (den kdy jsem na trailu neušla ani míli).