28. a 30. Den - Poušť Mojave a volno v Tehachapi

Ráno se budím hlukem silného větru venku. Spali jsme s dalšími asi 10ti hikery v místnosti v prostorách patřících k Hikertown. Plán byl vstát v 5 a vyrazit co nejdříve, po zvážení ale klidně spíme ještě do 6 hodin, okolo půl 7 už vyrážíme. 

Míříme směrem k aquaduktu a procházíme přes poušť. 

Vyprahlá planina není příliš zajímavá ovšem výhled na všechny okolní hory, mračna a sníh je fascinující. Po cestě si dáváme přestávku na snídani a přestože svítí slunce, teplota je opět velmi nízká. Naše cesta lemuje podzemní akvadukt až k obřím větrným elektrárnám.

 Po cestě vidíme jednu krávu v ohradě a později i smečku divokých kojotů, jsou to krásná malá zvířátka připomínající spíš lišku nebo menšího psa. 

Jen se přiblížíme k elektrárnám, tušíme proč tu stojí. Rostoucí vítr nás někdy téměř zastaví v chůzi, teplota rychle klesá a vítr rozfouká blízkou mlhu, která na nás padá v podobě ledového deště. 

Takto šlapeme nějakou dobu a pomalu se blížíme ke kopcům a terén se zvedá. 

Opět se v duchu směju, jak extrémní rok jsem si vybrala, na tomto úseku každoročně všichni trpí horkem a žízní, mě trápí zima a déšť.

Po pár výškových metrech u pramene obědváme a Honza docela vážně mluví o možnosti dnes dojít až na 29. míli, díky rovnému terénu v poušti nejsme tolik unavení. 

Následných 5 hodin jen stoupáme v rostoucím větru, který postupem času víc a víc chladne. Začínám litovat, že jsem si odeslala balíkem rukavice a zimní čelenku na trail před sebe. 

Sama jsem si myslela, že budeme kempovat dřív, Honza měl ale plno sil a nakonec jsme se povzbudili k výkonu a spíme na míli 549,7. 

V zákrytu menšího lesíku, který se uchránil požáru narozdíl od okolních kopců. Spíme poměrně vysoko a tak jako už tradičně spím s filtrem a elektronikou ve spacáku. Ještě se nesetmí a teplota je již okolo nuly. Život na poušti musí být krutý. 

Ráno si pospíme, protože už nás čeká jen 8 mil k silnici a cestě do města. Padá na nás mlha, a tak je ranní balení poměrně studené. 

Nevím čím to je, ale kdykoli s kýmkoli hikuju, jsem vždy sbalená jako první. Tímto se opět omlouvám svému příteli, kterému někdy tvrdím, že to ráno moc natahuje. 

Docela nám to šlape, je poměrně hezky a díky mlze se nám ukazuje nádherná duha, která nás doprovází celý zbytek cesty. 

Opět míjíme desítky větrných elektráren a otevírají se nám poměrně hezké výhledy. S Honzou máme oba zálibu ve sportech a i další zájmy společné a tak nám řeč nevázne. Jsem moc ráda, že mám s kým jít, a že je to zrovna rozumný dospělý chlap, který mi tu dělá tak trošku tátu. Já za to sprostředkovávám komunikaci v autech a s ostatními hikery. 

Za 3 hodiny dorazíme k silnici a snažíme se chytit stopa, asi po 10 minutách nám zastavuje milý mladík, který ve městě pracuje a vykládá, jak hikery vozí poměrně často. 

Město Tehachapi je šíleně roztahané a pěší doprava je tu náročná. Zamíříme do místního BBQ baru, kde dostaneme přívětivou porci jídla za rozumnou cenu. Bar je "hiker-friendly" a tak se nám obsluha hned věnuje, ukazuje nám prostory za barem kde můžeme přespat ve stanech a obsluhuje nás s úsměvem. Je to docela nezvyk, většinou se nám všichni vyhýbají, jelikož se bojí, že smrdíme, což je bohužel pravda. 

S Honzou si ale vybereme noc v motelu, místní Ranch motel má mít nízkou cenu, na recepci ale zjišťujeme, že od loňských let hodně zdražili, nakonec se nám ale nechce hledat jiné místo a tak platíme šílených 65 dolarů za nehezký pokoj, kam nedosáhne signál wifi a ručníky jsou zaprané jako by tu byly 20 let. 

Smějeme se a bereme to s nadhledem, jdeme si vyprat do více než míli vzdálené prádelny. 

Dostanu zde na převlečení mikinu, a je tak teplá, že mám chuť přesvědčit obsluhu, aby mi ji nechali. Místo toho si jdu ale koupit nové kalhoty, protože s takovou zimou jsem tu nepočítala a nemám patřičné vybavení... 

Po nákupu si vyzvedneme vyprané prádlo a jdeme si koupit jen nějaké jídlo na večer a na snídani, větší nákup zásob plánujeme až na zítra. Zatímco jsme v obchodě, venku se spustí liják a kroupy, jsme v našich šortkách trošku nešťastní, co budeme dělat. 

A pak i mimo město - trail provides - sám od sebe nás osloví klučina, že je taky hiker a že má od Trailangelky u které bydlí k dispozici auto a že nás zaveze kam potřebujeme. Je to takový trail magic pro nás, téměř suší se ocitneme zpět na motelu. Večeříme fastfood burgery a docela si nezdravé jídlo užíváme. 

Další den zahajujeme cestou do dvě míle vzdálené pošty, cestou zpět opět chytneme stop a hodný pan nás zaveze až k obchodu na nákup. Domlouvám s místní trailangelkou Brendou, zda další noc můžeme zůstat u ní. Po nákupu nás vyzvedne veliká dodávka plná hikerů, Brenda si nás zaveze domů, na krásný ranch kde je dalších snad 20 hikerů. Vybíráme si ke spaní místo na zemi ve sklepě (přízemí, kde je obrovská televize, a asi 10 rozkládacích televizních křesel, které tvoří soukromé malé kino). U Brendy se koupeme ve vířivce, relaxujeme na verandě s výhledem na údolí a na hory a bavíme se. 

Úžasný Zero den.

 Brenda odmítá Donations, tak aspoň pomáhám s večeří (vaří se tacos a my s Honzou ho už nemůžeme ani vidět a tam večeříme vlastní zásoby, stejně jsme s večeří ani nepočítali) a následně s úklidem nádobí.