51. a 52. Den - Na samotě u lesa a muší peklo

Ráno mě Norman veze na trailhead u míle 1284, děláme foto a loučíme se. Čeká mě třictvrtě dne stoupání, ale já se těším, že bude bez sněhu. Sluníčko krásně hřeje a na trailu zatím nikoho nepotkávám. Trail není vůbec prošlapaný a po chvíli se mi sem tam začíná ztrácet mezi popadanými stromi a strženými stráněmi, zima tu nadělala pěknou paseku. Vím že budu muset brodit řeku a jsme z toho mírně nervózní. Neustále stoupám a místo jedné řeky brodím asi 10 potoků, mokré boty a pokožky mě však po Sieře nerozhází. Když přebrodím i zmíněnou říčku, jsem vděčná, že jsem tady a že to zvládám i sama. Konečně se dostalo na poslouchání hudby, mám telefon plný vypalovaček od mojí nejlepší kamarádky Markétky, a tak se musím smát výběru umělců pod písmenem B - Backstreet boys, Bee Gees, Britney Spears.. Po pauze u nádherného vodopádu s výhledem na hory narážím na první sníh. Sníh začíná přibývat a pokračuje až do večera. Napřed mi tolik nevadí, jelikož trail je mírně viditelný, následně jsem ale nešťastná z toho, jak se neustále ztrácím, bořím a hledám cestu. V Sierrách s námi bylo plno dalších hikerumů a byly zde stopy ve sněhu, zde jsou jen výjimečně viditelné staré stopy a já musím trail hledat dle GPS. Posledních 10 mil je vážně náročných. Chtěla jsem dnes ujít víc ale po 19 mílích nacházím u krásného pramene v blízkosti lesní cesty odtatou plošinu a tak stavím stan. Už při nabírání vody asi 5 mil zpět jsem po zastavení zjistila, že se na mě sletěly mouchy a kousaly mě jako bych byla jediná potrava široko daleko. Zbytek dne tomu není jinak a tak po rychlém postavení stanu nasazuji kalhoty, bundu a také moskytiéru. Jídlo si vařím při výhledu na klesající sluníčko a až večer ve stanu mě napadá, že před půl rokem, bych se takto sama v lese asi bála. Teď vím, že nemám mít z čeho strach.
Ráno odsouvám budík a nechce se mi vyrážet dal do sněhu. Nakonec jsem ale v 6 sbalená a zahajuji další hledání trailu pod kopou sněhu. V lese naštěstí moc nepřicházím o výhledy a tak se pokouším co nejrychleji ujít nějaké míle, než se sníh začne úplně tavit. Protože v noci nemrzlo, nastane tání asi v 8 hodin a já už se zase jen trápím a propadám. Takhle jsem si trail nepředstavovala, ale i to k tomu patří - pokora. Potkávám dva lidi v protisměru a zjišťuju, že ani dnes se sněhu nevyhnu. Následuje úsek asi ještě 2 míle se sněhem a pak 6 mil nádherného trailu, moje nálada je opět zpátky a já si užívám výhledů ve Vulkanickém národním parku, nádherného trailu, ještěrek a dalších lesních zvířat. Svačina trvá asi 3 minuty, než dostanu prvních 40 kousnutí od much a romantiku s výhledem vzdávám. Opět potkávám sníh, ze kterého je na dalších 6 mil kompletní pokrývka, naštěstí po chvíli potkávat v protisměru další pár a daří se mi sledovat jejich stopy, sice se asi 10krát zatoulám, ale už se mi dle stop jde výrazně lépe. Okolo 14. hodiny docházím k bodu označujícímu půlku trailu, nostalgicky se tam zastavím, svačím a mouchám trvá asi 20 minut než mě najdou, což si užívám. Do města mi zbývá 8 mil z kopce, ještě dvě míle se brodím sněhem a pak už téměř utíkám. Posledních 6 mil stíhám ujít za 2 hodiny j se zastávkou s dalšími hikery a na filtrování vody. Stopem se za chvíli dostanu do města Chester, nakupuju a jdu si stavět stan k místnímu kostelu. Potkávám zde milé lidi a taky čtu informace z ostatních míst. Honza opouští Sierru, prý je to o život a počká mě v Old Station, kde budu asi za 3 dny, mám velikou radost, že ho uvidím a že je v pořádku i kdzy mě trošku trápí, že si neplní svůj sen podle sebe. Ráno nikam nebudu spěchat a tak doplňuji svuj play list a přemýšlím, jestli se konečně zbavím toho sněhu.