67. a 68. den - Seiad Valley a přiblížení k Oregonu

67. den na trailu a je posledního června, zítra začínají prázdniny. Po včerejším večeru se srnkami vstávám s úsměvem na tváři. Do městečka to máme asi 13 mil a čeká nás zde oběd, dokoupení zásob a opět kontakt s rodinou. Přestože si trail a tento hikerský život užívám, snažím se udržovat plný kontakt s rodinou a přáteli. Sociální vazby doma jsou pro mě nesmírně důležité a dodávají mi sílu zde na trailu v okamžicích, kdy je mi tu těžko. Trail a hikování totiž není jen o bezstarostném chození po lesích a horách. Neustále musím plánovat další místa k doplnění zásob, jak se dostat do města a zpět na trail, kde si nakoupit, kde si vyprat a vysprchovat se, kde se najíst. Neustále plánuji kolik mil musím přeskočit, v jakém úseku aby byl snadný transport a kdy to provedu. Letenku budu mít na 13. nebo 14. 8. ze Seattlu, ale z hranic s Kanadou z terminusu se nedá snadno dostat do civilizace, neustále přemítám kdy musím být na terminusu, abych s přehledem stihla svůj let i s dostatečnou rezervou. Kam si mám jako poslední místo poslat své balíky, zda do Seattlu nebo někam k trailu, tahat se s těmi asi 4 kily navíc se mi po trailu rozhodně nechce. Stihnu to, když dojdu na hranici 9.8., a stihnu tam v toto datum dojít? Zkrátka neustále kalkuluji. Následně si uvědomím že v dalším městě budeme 3. 7. a částečně 4. 7. - budu zde slavit narozeniny a druhý den celá Amerika bude slavit den nezávislosti. Máme nápad ve městě zůstat i 4. 7.,dostáváme tip, že je to v Ashlandu na tento svátek super, tajze do svých kalkulací musím připočítat další den minus na trailu. No a idylka o meditující holce ve stráni je tatam. Ale přesto si tento výlet naprosto užívám a jsem vděčná, že tu mohu být.

Cesta do města je z kopce, zarostlým a neupraveným trailem okolo údolí s divokou řekou. Přesto jsme na silnici vedoucí do města asi za 3,5 hodiny, poslední dvě míle trailu po silnici si krátíme stopem. Zastavuje nám bezzubý děda a říká, ať naskočíme na korbu jeho starého Dodge, ale musíme si lehnout, aby nás neviděli "poldové". Celou cestu ležíce na korbě auta se musím smát. Vyskakujeme u Seiad Cafe a Store, drahé ale skvělé dozásobení v obchodě doplníme zmrzlinovým shakem a burgerem s hranolkami. Já si dávám Avocado-Tomato sendvič se sýrem a hranolkami a Honza burger. Donesou mi hotové jídlo a oznámí mi, že Avo jim došlo, tak mi ho tam nedali a sníží mi o něj cenu, žádný nápad se změnou objednávky. Honza svůj burger nedojídá jelikož se mu zdá maso trošku zasmrádlé. No celý podnik vypadá jakobychom víc ani čekat nemohli, litujeme, že jsme nešli do vzdálenějších Wilwoodu, který prý nově vaří a jídlo je skvělé. Aspoň jsme využili kvalitní wifi. Okolo 15. hodiny se za úsporného vedra vydáváme stoupat z údolí zpět na trail, čeká nás asi 1800 metrů nahoru. Stany stavíme za polovinou kopce a doufáme, že se z hrozivých mraků nevyklube bouřka. Asi za dvě hodiny dorazí hikeři, se kterými se už delší dobu míjíme, hledají útočiště a tak jim nabízíme, že svoje stany přesuneme abychom ušetřili místo. Opět jsou z naší ochoty trošku vykolejení a velmi děkují. Včera nás večer rušili hlasitým povídáním, dnes jakmile zalezeme do stanů šeptají jako myšky, je to od nich pozorné.

Noc byla po dlouhé době větrná a i přesto velmi horká. Příliš dobře jsem se nevyspala a tak se ranního výstupu trošku bojím. Nakonec mi výšlap nepřijde nijak náročný. Užívám si nádherné výhledy na okolní údolí, skalničky a krásné přírodní skalky, jezera a všemožně zbarvené skály. Opět se nám daří "ten by ten" ujít deset mil do deseti hodin a dáváme si pauzu na rozcestí. Potkáváme několik denních hikerů a všichni s námi velmi mile rozmlouvají, ptají se na sníh, naše plány, jak dlouho jdeme a podobně. Okolo 12. hodiny vyrážíme dál, opět stoupáme ale trail je tak mírný, krásný a nápaditý, že mi to jako výstup ani nepřijde. Dnes hikuju překvapivě rychle, i Honza si drží tempo. Zapomenu se dokonce i u jednoho vodního zdroje a zjišťuji, že když si chci za dvě míle dobrat vodu, musela bych z trailu dobrou míli z kopce a pak zpět. Bohužel to nechci, a tak musím asi s půl litrem vody dojít ještě dalších 5 mil, stává se to a není to příjemná situace. Slunce pálí a šetřit vodou je náročné. Okolo 16. hodiny docházím na 23. míli a nabírám vodu z ledového osvěžujícího pramene, nefiltruju a doufám že nebudu litovat. Do vyhlídnutého kempu 4,5 míle dál po přestávce pomalu utíkám, trail je mírný a moje tělo si to naprosto užívá. Přijdu k paloučku a již z dálky slyším zvonce, stádo krav se tu prochází a očividně se jim líbí campovací spot, který je celý od kopyt rozrytý. Stavím stan a krávy mě zvědavě pozorují, přechází sem tam a očividně se jim nelíbí že jsme jim zabrala jejich místo. Když si je jdu z blízka vyfotit, rozběhnou se a jejich zvonce spustí dokonalý orchestr. Další kravky na mě opět zírají a pak následují vzdálené stádo. Nastává klasický večer - vaření dál od stanu, věšení jídla, očista, masírování noh, psaní blogu a rázem je po deváté hodině. Tohle je moje poslední noc v Kalifornii, zítra překročím hranice s Oregonem a vydám se vstříc novým dobrodružstvím. Krásné sny čtenáři, Vaše Kate.